Kapitola 16. Lake District po litevsku

Aukštaitský národní park je kombinace lesů a vody. Na jeho ploše se rozkládá několik desítek větších i menších jezer, mezi nimi malebné osady poskládané ze starých domů a hospodářských staveb doplněných novostavbami, díkybohu v nerušícím stylu. Park je protkaný pěšími chodníky, cyklostezkami a vodními cestami. Jako suchozemci se mi nejvíc líbí ty vodní, po kterých se dá pohybovat mezi jezery po celém parku, ale lákavě vypadaly i ty pro cyklisty. Když jsem o parku četl, popis v průvodci mi evokoval vzpomínky na Lake District. V reálu to samozřejmě bylo úplně jinak, než v představě. Rozdíl je jednak ve velikosti jezer, ale hlavně v charakteru krajiny, protože v Lake districtu vyčnívají holé kopce do tisícimetrové výšky a tady je krajina porostlá lesem a nejvyšší kopec má sto padesát metrů. Pokud je ale kolem Slavonic Česká Kanada a kolem Hřenska České Švýcarsko, proč by tohle nemohl být Litevský Lake district.

Když jsme se podívali na předpověď počasí a zjistili, že oba dny, kdy tady chceme být, má být pěkně, podívali jsme se na mapu a rozhodli se objet první den severní část parku a druhý den tu jižní. Vyrážíme proto po snídani po silnici do Ganučiai, kde je vodní mlýn. Prohlédli jsme si jej a zjistili hlavně, že je poněkud modernizovaný, protože ho nežene vodní kolo přes osu, ale vertikálně zabudovaná turbína přes kuželová kola. Prý na ni tak jednou za tři roky pustí vodu a melou. Chceme dojet do Tauragnai na severozápadním konci parku po červené cyklostezce. Po cestě jsme se zastavili v medařském muzeu ve Stripeikiai. Muzeum je rozloženo v několika domech v přírodě a pokud má člověk čas a zájem, dozví se fůru věcí o včelách a všem, co s nimi souvisí. Na panelech sice není jiný světový jazyk, než litevština, ale na videích jsou anglické titulky a k dispozici jsou (ne všude) i "papírové" informace v angličtině, němčině a ruštině. Pokračujeme dál. Poprvé na tomhle výletě je to jiná cesta, než po placce. Jede se vesměs lesem, cesta se houpe nahoru a dolů a mnohde je na ní písek, takže je třeba zabírat. Na konci výletu ukázal comp padesát pět kilometrů s převýšením přes šest set metrů. Doufali jsme, že v Tauragnai najdeme nějakou občerstvovnu. Naděje se bohužel nesplnila, ale v potravinách bylo i v neděli odpoledne otevřeno, takže jsme si koupili karbanátky a snědli je s tortillami. Zpáteční cesta byla podobná, jako cesta tam, do Daunoriai po silnici a pak po zelené cyklostezce, která ústila do silnice do Ganučiai. Po té jsme pak jeli až na tábořiště a cestu si zpestřili vyhlídkou z vyhlídkové věže vtipně naroubované na vysílač. Na tábořišti bylo prázdno, protože víkendoví návštěvníci už odjeli. Po horkém a zpoceném dni jsme si dopřáli velmi osvěžující koupel v jezeře, při které se na nás připlavala podívat labuť, a podařený výlet uzavřeli každý pintou estonského piva na sluníčku. Kupodivu dnes nežrali ani komáři, kterých tady bylo včera plno.

Druhý den nás čeká výlet do jižní části parku. Den jsme zahájili koupelí v jezeře, kterou by abbé z filmu Rozmarné léto označil jako vlahou, pokračovali vydatnou snídaní, jak doporučuje pan Jordan Petersen, a pak nasedli na kola a vyjeli. Sluníčko bylo ráno v oparu, pak se postupně zatáhlo a udělalo se teplo a dusno. Jedeme opět kolem mlýna v Ganučiai, který je na rozdíl od předchozího dne zavřený. Nevím, jestli je to tím, že v pondělí mají zavírací den, jak je tomu třeba na našich hradech, nebo jim nestojí zato otevřít. Je totiž evidentní, že důvodem včerejšího přílivu návštěvníků bylo, že byla neděle, a ve všední den tady chcípl pes. Podobné je to i cestou do Palušé, kde kolem nás projelo ještě výrazně méně aut, než kolem nás jezdilo včera, jak jich ani včera moc nebylo. Včera jsme potkali snad deset cyklistů a dnes asi dva. Párkrát jsme taky minuli půjčovnu lodí, kde bylo vyskládáno vždy několik desítek lodí, ale na vodě jsme viděli za celé dva dny dohromady jednu. Stejně tomu bylo i na jiných místech, kde by člověk očekával, že se budou houfovat návštěvníci. Říkali jsme si, že by to mohlo být třeba tím, že tady mají prázdniny jindy, než u nás, ale když jsme se koukli do počítače, zjistili jsme, že prázdniny jsou tady ve stejných měsících, a jiné vysvětlení nás nenapadlo. Poslední čtyři kilometry do Palušé jsme chtěli jet přes les po cyklostezce, ale když jsme na ni vjeli, viděli jsme před sebou blikat oranžový majáček na něčem, co zezadu a zdálky vypadalo jako traktor. Záhy jsme to dojeli, protože se to pohybovalo rychlostí rychlejší chůze, a zjistili, že to není traktor, ale grejdr, který provádí pravidelnou údržbu cesty hoblováním. Protože zabíral celou cestu a nebyli jsme si ani náhodou jisti, jestli by byl možné ho předjet, vrátili jsme se raději na silnici. Ani v Palušé se lidi zrovna nerojili a ti, co tam byli, se obvykle volnou chůzí pohybovali kolem jezera, nebo u jezera rovnou buď seděli na lavičkách, nebo leželi. Vypadá to, že pro většinu místních obyvatel není pohyb prioritou a je to vidět i na jejich postavách. Prohlédli jsme si místní dřevěný kostel, který, snad proto, že je luteránský, svou prostotou i výzdobou hodně připomíná podobné kostely "naproti" přes moře, a protože jsme nevymysleli lepší variantu, rozhodli jsme se odpoledne jet z Palušé po cyklostezce do Antaiksne, stejnou cestou se vrátit a pak jet "domů" na tábořiště. Za vesnicí Meironis ale vjela cesta do lesa a začaly problémy. Grejdr totiž úřadoval i tady a po celé šířce byla vrstva písku místy tak silná, že kolo v ní driftovalo a člověk musel doopravdy tvrdě šlapat, pokud se nechtěl zastavit, nebo upadnout. Úsek měl být dlouhý asi čtyři a půl kilometru, ale zhruba po dvou a půl kilometrech jsme to zabalili, protože písku pořád přibývalo, s radostí z jízdy to nemělo nic společného a koneckonců jsme se beztak chtěli z Antaiksne vracet, takže jsme si ušetřili polovinu trápení. K autu jsme přijeli právě včas. Sotva jsme se totiž převlékli do plavek a vlezli do vody, začalo pršet a pršelo až skoro do rána. Pod střechou s plným žaludkem, nohama na protějším sedadle, pivem na stole a laptopem na klíně jsme si zase jednou uvědomili a náležitě ocenili, jaký je rozdíl mezi cestováním se stanem a cestováním se Zuzanem.

Závěrem a mimochodem: do Palušé se přijíždí přes Ignalinu. Za sovětské éry tam vybudovali jadernou elektrárnu a Ignalina byla tehdy živé a tepající centrum. Po osamostatnění bylo rozhodnuto o ukončení provozu a demolici elektrárny. S jejím koncem nastal i odliv části obyvatelstva a z Ignaliny je už zase jen venkovské městečko mnohem líp zapadající do celkového venkovsky poklidného obrazu tohoto kousku světa.