Kapitola 8. Kříže kam se podíváš
Je to docela zvláštní místo nedaleko toho města Šiauliai, co se čte Šólé. Pahrbek snad deset metrů vysoký se už zdálky ježí statisíci křížů od miniaturních a do dlaně přes stolní a náhrobkovou velikost po několikametrové. Některé trčí rovnou ze země a takřka každý větší je ověšený malými a ještě menšími. Materiálem je nejčastěji dřevo, ale kovových se tam najde taky hodně. Některé jsou tradiční, jiné méně, třeba ten zhotovený z převodníku na kole. Kdyby tady byla postava, kterou hrál pan Srstka ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, chodila by kolem, ukazovala a pronášela: kříže …. kříže …. kříže. Trčí tady jako bizarní les. Kromě nich jsou tu k vidění růžence, medailony a jiné votivní předměty rovněž v desetitisícovém množství visící na křížích, nebo jen tak ležící na zemi. Přijíždějí autobusy, lidi vystoupí, zajdou se podívat, udělají si pár fotek a pak zase vzhůru za další atrakcí. Na schodech nahoru lhostejně míjejí starého člověka v šusťákové soupravě, jaké u nás letěly v první polovině devadesátek, který tam sedí, potichoučku, jako by se styděl, cosi vyluzuje na malém keyboardu na baterky na klíně, vedle sebe má hrníček s pár drobnými mincemi na dně a vypadá, že ani nedoufá, že tam ještě nějaké přibudou. To místo se jmenuje Kryžiu Kalnas.
Když jsem si četl o Litvě, dozvěděl jsem, že Litvané přijali křesťanství až někdy po roce 1400 jako úplně poslední v Evropě, což bylo asi důvodem, proč biskupové budovali hrady a ne kláštery, jak je v křesťanských krajích zvykem. V průběhu další doby doby sice pohanské zvyky a rituály ještě dlouho přetrvávaly, což je patrné hlavně na dochovaných dřevěných skulpturách, ale křesťanství se ujalo a hlavně ve větších městech rostly kostely jako houby po dešti, což je dodnes vidět třeba v Kaunasu, nebo hlavně ve Vilniusu. Momentálně se prý ke katolické víře hlásí více, než dvě třetiny lidí a mše v kostelech bývají hojně navštěvované, jak jsme si všimli v Kaunasu. Legrační je, že Estonci hned vedle jsou prý vůbec nejateističtějším národem v Evropě, dokonce ještě méně věřícím, než my.
První kříže se na tom krtinci u Šiauliai objevily prý po potlačení jednoho z mnoha povstání v roce 1831 (pověsti ale tvrdí, že to bylo snad už ve čtrnáctém století a už předtím tady bylo pohanské kultovní místo) a postupně jich přibývalo. Pak přišlo po druhé světové válce období sovětské moci doprovázené vědeckým komunismem a ateismem a tudíž další dobrý, nebo spíš špatný důvod k přinášení křížů. Litvané měli se sovětskou mocí velký problém, takže organizovali odpor a jakkoliv to zní neuvěřitelně, partyzáni řečení Lesní bratři se zde vyskytovali až do počátku sedmdesátých let. Měli k tomu skoro ideální podmínky, protože zdejší lesy jsou rozlehlé a obzvlášť husté. Jedním ze symbolů revolty pak byl právě ten pahrbek, pro který se ujal název Kryžiu Kalnas, česky Křížový vrch, kam lidi přes zákaz ponejvíc v noci přinášeli a přiváželi další a další kříže. Občasné asanace pomocí stavebních mechanismů nepomáhaly, zanedlouho se vždycky objevily kříže nové, v roce 1990, kdy se Litva osamostatnila, jich tam prý bylo kolem čtyřiceti tisíc a až dosud pořád přibývají. Už třicet pět let není Litva pod sovětskou nadvládou, ale Křížový vrch přetrval a postupem času se z něj stala (nyní již poněkud profláknutá) turistická atrakce.
Poprvé jsem tam byl téměř před dvaceti lety. Tehdy tam byla zplanýrovaná plocha k zaparkování a pár stánků, ve kterých si člověk mohl koupit křížek, pokud chtěl přispět do sbírky. Teď je tam placené vyasfaltované parkoviště, na kterém se neustále střídají autobusy, zajíždí sem autobusové linky z Šiauliai a vede sem cyklistická stezka taky odtud. Vyrostlo návštěvnické centrum, jehož součástí jsou stánky, kde dostanete kříže a podobné předměty spolu s ostatními suvenýry. Nic bych za to nedal, že za pár let někdo areál oplotí a v bráně, která je v návštěvnickém centru už teď, se objeví turniket se čtečkou na vstupenky. Tohle místo má bohužel stejný smutný osud jako spousta jiných podobných míst, ze kterých se napřed staly legendy a o něco později atrakce někdy takřka pouťové.
