Ještě než skončilo jaro
Sonina maminka tráví konec života v zařízení pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou, její taťka bydlí v Zašovicích, což je malá vesnička na kopci nad Okříškami na silnici z Třebíče do Jihlavy, a synek s dětmi zase v Třešti. Jsou tedy hned tři důvody, proč jezdit na Vysočinu. Snažím se tyto výlety kombinovat s cyklistikou, protože se dá jezdit v místech, kam se obvykle nedostanu. Tentokrát Soňa naplánovala okružní návštěvu na středu, což byl ideální čas, protože měla vrcholit tato část jara a od čtvrtka se počasí, které v poslední době cyklistice přálo, mělo na blíže neurčenou dobu výrazně změnit k horšímu a jaro na nějakou dobu skončit (a taky že jo).
Trasu jsem si tentokrát naplánoval tak, že vyrazím z Třebíče po silnici do Želetavy, tam odbočím doprava a po hlavní silnici od Znojma pojedu až před Jihlavu, kde se připojím za silnici do Třebíče a po ní se vydám do Zašovic. Hned na kraji Třebíče je Borovina. Tam již od druhé poloviny devatenáctého století provozoval pan Budišovský (někdy taky Budischowski) továrnu na výrobu bot. Ta prosperovala zejména ze zakázek pro rakousko uherskou armádu. Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku první republiky ale ztratila zakázky a živořila do doby, než ji koupil v roce 1930 Tomáš Baťa. Pak nastal klasický "baťovský" rozvoj a vyrostly výrobní budovy v typickém stylu i typické baťovské obytné cihlové kostky pro zaměstnance. V areálu byla revitalizována jedna z výrobních budov a zaujme i samotný monumentální vjezd do areálu. Zajímavostí pak je, že k výrobě patřil i větrný mlýn holandského typu na kopečku vlevo od silnice vedoucí od centra Třebíče směrem na Jihlavu, v němž se mlela tříslovina potřebná k úpravě usní.
Hned za Borovinou projíždím Stařečí s nepřehlédnutelným kostelem svatého Jakuba staršího se čtyřiadvacetihodinovým ciferníkem na věži na náměstí a proti čerstvému větru se probíjím do Želetavy. Když míjím známou mlékárnu produkující hlavně tavené sýry, napadá mě parafráze na slogan o Pribináčku Pramen zdraví z Želetavy. Mlékárna začala v sedmdesátých letech vyrábět sýr Apetito. Sýr se dobře prodával a o něco později jej proto začala vyrábět i mlékárna v Hodoníně. Obě mlékárny provozoval národní podnik Lacrum v Brně a do konce osmdesátek tak nebyly problémy. Ty nastaly v devadesátkách. Každou z obou mlékáren totiž převzal jiný majitel a ochrannou známku si zaregistrovala konkurence. Ta vyvolala spor o porušení pravidel hospodářské soutěže, v němž žalovala želetavskou mlékárnu, že jí leze do zelí. Soud nakonec vyřešil spor ve prospěch konkurence podle zásady priority, neboli Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nepomohlo ani přejmenování sýra na Apetitto s dvěma t, takže sýr se teď jmenuje Smetanito. Lidé si ale zřejmě zapamatovali, kde ho vyrábějí, takže i pod tímhle názvem se dobře prodává.
Hlavní silnice na Jihlavu se už houpe jen zlehka a vítr fouká z boku, takže se mi jede o dost lépe. Pohled na hodinky mi ale říká, že budu muset výlet zkrátit, pokud budu chtít aspoň na chvíli posedět se Soniným taťkou, než pojedeme do Třešti. Ve Stonařově proto odbočuji směrem na Brtnici. Za Jestřebím je třeba vyjet prudké stoupání a pak už se přede mnou otevírá výhled do krajiny a na město pode mnou.
Brtnice není samice medvěda brtníka, ale nevelké městečko. Byla už od středověku významným sídlem, protože v nedaleké Jihlavě se těžilo stříbro. Po více, než tři století, byla svázána s rodem Collaltů, kteří panství koupili jako konfiskát po Bílé Hoře. Dosud se uchovala řada staveb, které požívají památkové ochrany. Právě s ohledem na péči o památky bylo město v roce 2018 oceněno jako historické město roku.
Největším historickým objektem je zámek. Ten je ale bohužel v havarijním stavu. Jeho chátrání nezačalo kupodivu až po druhé světové válce, jak se stalo jiným podobným objektům, které neměly to štěstí, že se z nich staly "svozové objekty", kam byl dovezen mobiliář z okolí a pak byly zpřístupněny, ale už po té první. Kníže se totiž odstěhoval, o zámek ztratil zájem a ten zůstal neobydlený. Když byl majetek Collaltům zkonfiskován podle Benešových dekretů, městu připadl obrovský objekt v nedobrém stavu, pro který nemělo využití, takže byl dílem používán ke skladování a dílem k bydlení a chátrání vesele, nebo spíš smutně pokračovalo. Ke změně pak nedošlo ani po roce 1989, protože restituce nepřicházela do úvahy a nenašel se nikdo, kdo by dal dohromady finanční prostředky na opravy, které vzhledem k velikosti zámku a rozsahu poškození odhaduju na několik set milionů korun. Poněkud paradoxně pak navíc probíhaly po dlouhou řadu let spory o vlastnictví téhle ohlodané kosti. V současné době je zámek aspoň jakž takž zabezpečený proti dalším škodám, protože byla obnovena střecha. Dá se sice do něj podívat, ale když jsme tam před lety byli, moc toho vevnitř k vidění nebylo. V současné době se sice nabízejí komentované prohlídky, ale podle fotografií se toho od té doby v interiéru moc nezměnilo. Je možná lepší se projít zámeckým parkem s krásnými červenými javory. Vedle zámku probíhá rekonstrukce sýpky a v bývalém paulánském klášteře je možno navštívit regionální muzeum. Úzkou uličkou se pak dá sejít na náměstí s řadou historických domů v čele s renesanční radnicí a barokním mostem přes říčku Brtnici osazeným sochami. Právě při pohledu zespodu nejvíc vynikne mohutnost zámku tyčícího se nad městem. Stojí zato se tady aspoň na nějakou chvíli zastavit a nevelké centrum města obejít, například po naučné stezce s popisy jednotlivých objektů. I já jsem se zastavil napřed u zámku, abych zjistil, že na pohled vypadá stejně, jako když jsme tu byli naposled, a pak i dole na náměstí. Pak už zbývalo jen posledních pár kilometrů do Zašovic.
