Kapitola 1. Jako bychom už byli v Polsku

Vandr fakticky začínáme v Polici nad Metují v servisu pana Resla. Abychom totiž byli doopravdy soběstační a nemuseli vypínat ledničku zároveň s motorem, rozhodli jsme se nechat si instalovat na střechu Zuzana solární panel. Protože máme půl dne času, je třeba s ním nějak naložit. Váhali jsme, jestli sednout na kola a jet se podívat do Wambierzyc na polské straně, poněkud pitoreskního místa, o kterém pěkně píše pan Peňás v jedné ze svých Výprav, nebo si pro velký úspěch zopakovat loňskou vycházku na Ostaš. Nakonec jsme si vybrali vycházku a po zelené značce vyrazili. Na parkovišti u kempu nás trochu zarazilo, že přestože je teprve před devátou, je tam už docela hodně aut a takřka všechna mají polské poznávací značky. Loni tady totiž bylo pár lidí, přestože jsme tam byli v přibližně stejné roční době a přišli až k poledni.

Vypravili jsme se napřed do bludiště. Po cestě jsme kolem sebe slyšeli jen polštinu a že jsme lidí nepotkávali málo. Při sestupu na rozcestí nad kempem už proti nám táhl slušný polsky hlaholící špalír. Totéž se pak opakovalo cestou na Kočičí hrádek a zpátky. V restauraci u kempu jsme si dali lehký oběd, poctivou česnečku se sýrem, bramborami a krutony a borůvkové knedlíky z doopravdických borůvek, a vydali se zpátky. Parkoviště praskalo ve švech a před pokladnou stála úctyhodná řada aut čekajících, až se uvolní místo. Díval jsem se pozorně, jestli některé z aut má českou RZ, a našel celkem dvě. Vypadá to, že Poláci po Adršpachu objevili i Ostaš. Ostatně proč ne, je to jen o pár kilometrů dál, není to sice tak spektakulární, monumentální a profláknuté, jako skalní města v Teplicích a v Adršpachu, ale i taky je to hodně pěkné a dají se ulovit působivá selfíčka, navíc se dá dojet autem až pod skály, není třeba si rezervovat čas vstupu a prozatím je to zadarmo. Takže do Polska sice pojedeme až zítra, už dnes jsme ale měli vydatný trénink, protože polština zvučela i v Broumově, i když prozatím jsem neviděl na obchodech vývěsní štíty v polštině, jak tomu bylo v dobách mého mládí v Karviné a okolí.

Jen na okraj: v Broumově jsem byl už několikrát v rozmezí několika desítek let a pokaždé město vypadá zase o něco líp. Můžou za to jednak benediktini, protože areál kláštera ožívá, ale výrazně prokoukl i celý střed města a pokaždé člověk objeví něco nového. Naposled to byl dřevěný kostel Panny Marie na hřbitově, bohužel otevřený jen o víkendech. Takže zase někdy příště, pokud možno o víkendu.