Kapitola 14. Into the wild (and back)

Lahemaa je kouzelné místo mezi mořem, močály a hlubokými lesy. Rozeklané pobřeží tvoří několik mysů a dál od pobřeží jsou husté lesy proložené bažinami a rašeliništi.

Přijeli jsme večer z Tallinnu přes Loksu podél pobřeží až k vesnici Pärispea. Projeli jsme přes ni až na konec cesty a u něčeho, co vypadalo jako bývalá pozorovatelna sovětské armády, momentálně vybydleného až na kostru, našli idylické místo k zaparkování s výhledem na moře a zapadající slunce.

Protože bylo třeba získat orientaci, ráno jsme se vypravili do návštěvnického centra. To je v areálu zámečku v Palmse, který nabízí placené prohlídky a neplacenou možnost procházet se po upraveném a sestříhaném parku. Za dvě eura jsme si koupili mapu a ochotná paní nám ukázala zhruba padesátikilometrovou okružku, která by mohla splňovat naše představy. Vyrážíme po silnici, která vede k dálnici z Tallinnu do Narvy, ale hned odbočujeme doleva na silnici do Sagadi se zámečkem obklopeným parkem a pokračujeme dál ve směru na Altju na pobřeží. Cestou se zastavujeme v centru obhospodařovaném spolkem RMT, který provozuje veřejná tábořiště po celém Estonsku (jedno z tábořišť je hned vedle). V hlavní budově si lze prohlédnout i osahat vzorky všeho, co se ve zdejším národním parku nachází, a v případě zájmu si o tom i ledacos přečíst, a dá se tady nabrat pitná voda. Pak zase od pobřeží uhýbáme, protože přejíždíme poloostrov do Vösu. Sluníčko už se pěkně opírá, je to prozatím nejteplejší den na tomhle výletě. Z Vösu se dá po cyklostezce dojet až na konec poloostrova do Käsmi, takže proč ne. Těšili jsme se, že přijedeme až na samotný "konec světa", protože je to vždycky tak trochu zvláštní a pro suchozemce nezvyklý pocit, ale ještě předtím se cesta změnila na pěšinu vychozenou v jemném písku pro kola nesjízdnou. Vracíme se proto zpátky do Vösu a odtud přes Koljaku k autu.

Byl to pěkný výlet, najeli jsme pohodových padesát pět kilometrů, ale do večera je ještě daleko. Rozhodli jsme se proto ještě si obejít jeden ze dvou highlightových walků v parku jménem Viru raba. Takřka hned za parkovištěm začíná haťový chodník skrz rašeliniště. Krajina trochu připomíná Soos u Františkových lázní, ale nic tam nebublá a zato je to celé rozlehlejší. Uprostřed vybudovali plošinku se schodem do vody, která láká k vykoupání. Voda má příjemnou teplotu a ne úplně obvyklou barvu. Je totiž tak nasycená rašelinou, že už půl metru pod vodou se člověk ztrácí v sepiové hnědi. Po upoceném dni přišlo svlažení vhod, ještě kruhový výhled z věže o pár set metrů dál a pak už kolem dokola zase na začátek. Za nocležiště jsme si vybrali tábořiště RMK v Tsitre kousek od moře, ale bez bezprostředního přístupu a výhledu.Tábořiště splnilo to, co jsme si o podobných tábořištích přečetli: nabídlo místo, ohniště, posezení, čisté latríny a hlavně klid.

Druhý den máme naplánováno objet si poloostrov Juminda a projít si přitom walk Majakivi. Už v noci se zvedl vítr a ráno fouká docela silně. Přestože obloha je bez mráčku, teplota se pohybuje kolem šestnácti stupňů. Jedeme proti směru hodinových ručiček, takže ke vstupu na trail přijíždíme zanedlouho. Nevzali jsme si s sebou zámek na kola a tak řešíme, co s nimi. Protože začátek vypadal pohodově, rozjeli jsme se na kolech. Asi po třech stech metrech jsme ale narazili na dva spadlé stromy, které dokonale zatarasily stezku. Kola proto odkládáme do lesa a dál jdeme pěšky. Míjíme bludný kámen, podle kterého je stezka nazvána, asi osm metrů vysoký. Záhy zjišťujeme, že jsme dobře udělali, když jsme odložili kola, protože i tady zanedlouho stezka přechází do chodníku po dvou prknech přes rašeliniště. Je to trochu podobné, jako včera, všude kolem zeleno, občas voda prosakuje mechem a občas vytváří jezírka. Les končí a před námi je planina, na jejímž konci ční pozorovatelna. Pohled z výšky má taky něco do sebe, pak ale dolů a doprava. Po chvíli se připojujeme na stezku, po které jsme přišli, a vracíme se ke kolům.

Přes vesnici Juminda jedeme až na konec cesty k moři. To už nevypadá jako ten rybník včera, ale ke břehu se valí docela vysoké vlny. Zpátky jedeme po návětrné straně a jediné štěstí je, že fouká víceméně z boku a cesta je zčásti schovaná v lese, protože proti taj silnému větru by se špatně bojovalo.

Balíme a fakticky zahajujeme zpáteční cestu. Naplánováno máme podívat se napřed do Rakvere a odtud pak směrem k Tartu a tam přenocovat. V Rakvere toho ale není zase až tak moc k vidění, protože z polozříceného hradu udělali něco na styl strašidelného zámku v Dolní Rožínce v kombinaci se středověkou krčmou, které tu i onde člověk potká i u nás, a taky prý středověkým hampejzem, jejichž návštěva nás nelákala, takže pár obrázků nádvoří a zase dál. Východ z hradu je ale už zavřený. Po chvilce si nás všimla černě nalíčená a černě oblečená "emo" mladá dáma. Vypustila nás s tím, že se můžeme přijít podívat zítra ráno. Při pohledu na ni jsem se neubránil úvaze, jestli patří do týmu, nebo k exponátům. Nic proti módě, konečně dlouhé vlasy a džíny, které jsem nosil v mládí, se leckomu, třeba některým profesorům na gymplu, nebo některým sousedům nelíbily, o vlastních rodičích nemluvě, a v osobní kartě na Veřejné bezpečnosti na Bratislavské ulici, kam jsem si chodil pro občanku, bylo tlustě červenou tužkou napsáno Vlasatec, ale tahle vizáž doopravdy není moje gusto.

Ještě vyfotit si sochu pratura hned vedle hradu a scházíme dolů. Ulice Pikk pod hradem má své kouzlo, domy vesměs podle mého odhadu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale některé o dost starší, jako ten s letopočtem 1693 na štítu, takřka všechny pěkně opravené. Ulice je úplně prázdná, jen barmanka (barwoman?) ve dveřích baru pokuřuje a vyhlíží zákazníky. Žádní se ale nehrnou, přestože je pátek večer.

Protože máme ještě spoustu času a dny jsou dlouhé, změnili jsme plány a rozhodli se, že pojedeme do Tartu, Soňa si odbude své pracovní záležitosti a já mezitím obejdu centrum, zjistím, co je k vidění a pak udělám Soně průvodce. Podařilo se nám zaparkovat v centru hned u Radničního náměstí a protože byl už večer, ani jsme nemuseli platit, i když na parkomatu bychom to zvládli bez problému. Na zahrádce restaurace na rohu dva chlápci z plných plic zpívají něco, co bych odhadl na místní lidovky, a jeden k tomu hraje na harmoniku. Jak ale scházím po náměstí dolů k řece, pořád silněji se ozývá tuc tuc hudba z baru na druhém břehu. V pátek večer je tady živěji, než v Rakvere, i když ani tady není přeplněno. Protože vidím vysokou věž, snadno nacházím kostel svatého Jana. Podle tabule před vchodem je to na severu Evropy unikátní záležitost, protože exteriér i interiér jsou zdobeny více, než tisícem terakotových sošek. Sošky venku sice člověk musí v první chvíli hledat, protože jsou to spíš nevelké reliéfy zanikající na cihlové fasádě, ale když je najde, stojí to zato. Okolní zástavba sestává ponejvíc z jednopatrových a přízemních domů z přelomu století, které dávají městu trochu nostalgický ráz starých časů. Kousek dál je honosná budova university se sloupovým portálem, nejstarší v Estonsku, další klasicistní domy a to je ze starého města fakticky všechno. Sice by určitě stálo zato podívat se do kostela i na sošky v interiéru, ale jen kvůli tomu se nebudeme do Tartu zítra vracet. Čeká nás totiž Aukštaitský národní park, který nabízí mnoho cyklistického i krajinomilského potěšení. Jen se do něj ale napřed budeme muset dostat a cesta je dlouhá.