Kapitola 5. Highlight # 1

Zase jednou jsem zjistil, že turistické průvodce nelze vždycky brát za bernou minci. Podle Lonely planet měly být informace potřebné k orientaci v deltě řeky Nemun (česky Němen), kterou průvodce řadí k highlightům, k nalezení na adrese www.nemunodelta.lt. Když si ji ale člověk otevře, najde tam něco úplně jiného, co neočekával, ani nechtěl. Nezbývalo tedy, než hledat informace jinde. Podle průvodce měla být v Šiluté na hlavní ulici turistická kancelář s velmi ochotným personálem, která vydává cykloturistické mapy. Kancelář jsme našli a taky paní, která tam sloužila, byla velice ochotná pomoci. Problém byl jen v tom, že cykloturistické mapy delty zřejmě neexistují. Další možností mělo být centrum v Rusné na stejnojmenném ostrově, který jsme chtěli navštívit. Když jsme ho ale konečně víceméně náhodou objevili, bylo zavřeno, přestože vývěska na dveřích říkala opak. Nezbylo tedy, než se vydat to krajiny nazdařbůh.

Podle mapy visící u parkoviště v Rusné jsme si vymysleli, že ostrov v zásadě objedeme podél pobřeží proti směru hodinových ručiček. Vyrazili jsme tedy, ale celkový dojem zůstal poněkud za očekáváním. Čekali jsme totiž hlavně výhledy na moře kolem. Ty se ale nekonaly, protože jsme sice jeli podél pobřeží, ale od vody nás dělila hradba stromů a vzrostlé vegetace, Ve vesnici s půvabným jménem Uostadvaris jsme odbočili ke starému majáku. Jelo se dobře, protože vítr jsme měli v zádech, computer ukazoval dvacítku a ani jsme se nemuseli moc namáhat. Z majáku mohl být pěkný výhled do krajiny, ale nebyl, protože bylo zavřeno, i když stejně jako v centru mělo být otevřeno. Patrně měli modré pondělí. Zpátky na hlavní silnici jsme se museli probojovat proti větru a proti větru a navíc po neasfaltované cestě vedla další část výletu. Za vesnicí Pakalné jsme na ukazateli uviděli, že cesta vede do Rusné. Bylo nám to poněkud podezřelé, proto jsme se vrátili do vesnice, odbočili z hlavní cesty a přijeli k vodě, kde jsme našli tříapůlkilometrovou naučnou stezku. Když jsme se našli na mapě, která tam visela, zjistili jsme, že ostrov je menší, než jsme čekali, ujeli jsme víc, než jsme čekali, a čeká nás opravdu už jen cesta zpět do Rusné vesměs krajinou bez vyšší vegetace a navíc po úplné rovině.

Krajina je to opravdu zvláštní. Kolem se vlní vysoká tráva, občas jí spásají kravky, a někde dole a kolem člověk tuší vodu, i když ji málokdy skrz vegetaci vidí. Sídel je tedy jen pár, domy jsou obvykle obložené dřevem "skandinávských" barev, šedé, okrově žluté, suříkově červené a šedomodré v různých odstínech podle stáří a život v samotném Rusné i na ostrově plyne jen zvolna. Na ostrově je spousta hnízdišť ptáků, ale zrovna není sezóna tahu, takže z pozorovatelny bylo vidět, že na hnízdištích je klid. Spousta stožárů elektrického vedení je obsazena čapími hnízdy. Lidi tu totiž čápy mají rádi a na vršky umísťují kruhové konstrukce, na kterých si čápové mohou hnízdo postavit. I tady člověk vidí, že je právě na pobřeží Baltu, protože krajina i zástavba hodně připomínají místa naproti přes vodu, která jsme už navštívili. Pokud pak jde o hodnocení v průvodci, je tady sice hezky a krajina je pozoruhodná, ale mírnil bych nadšení autorů. Řekl bych, že z výšky (třeba z bývalého majáku) to může být doopravdy hodně dobrý zážitek, ale dole je člověk jako brouk ve vysoké trávě, jak se trefně vyjádřila Soňa, a jeden den jako ochutnávka bohatě stačil. Report o stavu litevských komunikací můžu doplnit o informaci, že cesty do vesnic opodál hlavní silnice jsou obvykle nezpevněné. Je to na jedné straně pro člověka ze země, kde jakási asfaltka mnohdy velmi všelijaké kvality vede do každé zadele, v první chvíli docela šok. Není to ale takový problém, jak by to mohlo vypadat. Podloží je tady vesměs písčité a cesty slušně zhutněné a vyjeté, takže se na nich takřka nevyskytuje bláto, protože voda se po dešti rychle vsákne, a člověk nemá ani otlučenou hlavu od hrbů a výmolů.