Kapitola 2. Fénix

Když už jsme v Broumově, rozhodli jsme se cestou do Pobaltí zastavit ve Wroclawi. Cesta utíká docela pomalu, protože projíždíme hojně zalidněnou oblastí, jedna obec střídá druhou a jen málokdy se můžeme rozjet na devadesátku. Poláci sice mají úpravu značení obcí, podle které se od cedule s názvem obce může jet sedmdesátkou a padesátka přichází na řadu teprve za cedulí se siluetou města, ale na "naší" silnici jsou zpravidla obě cedule bezprostředně za sebou. Na druhé straně jsme ale příjemně překvapeni kvalitou silnic. Polské silnice byly totiž vždycky symbolem pro utrpení. Silný zážitek byla třeba jízda po bývalé Němci za války rozestavěné dálnici z východu na západ z Opole právě do Wroclawi. Hned za Opole byla značka s velbloudem, pod ní dodatková tabulka 32 km a těch dvaatřicet kilometrů si auta i lidi vevnitř doopravdy užili. Teď je to naopak a hlavně my, co bydlíme kolem Brna, můžeme jen závidět.

Ve Wroclawi zastavujeme nedaleko centra a když se nám po chvíli podařilo zaplatit parkovací poplatek, vyrážíme na prohlídku. Běžel jsem tam před více, než dvaceti lety asi třikrát maraton a pamatuju si tedy, že začátek a konec byl pěkný, protože start a cíl byl před radnicí, velice rychle se to ale změnilo, protože pak nás trať zavedla do dalších částí města se sídlišti snad ještě ošklivějšími, než ta česká. Po dvaceti letech už je zase ledacos jinak a je vidět, že Poláci nezaháleli. Střed města kolem Radničního náměstí je jako ze škatulky, jeden dům hezčí, než druhý. Obzvlášť pozoruhodné jsou pak bývalé obchodní domy, které se dají snadno rozeznat od ostatních domů podle obrovských oken nejen v přízemí, ale obvykle i v prvním a druhém poschodí. Podoba domů přitom demonstruje stavební vývoj zejména od počátku devatenáctého století až do druhé světové války, tenhle poznávací znak ale mají bez výjimky všechny. Kolem vládne čilý ruch, obvyklá skladba restaurací a obchodů, mezi nimi mnoha gift a souvenir shopů, vozítka nabízející projížďky městem a tak podobně. "Bonusem", který bych si rád odpustil, pak jsou stánky rovnou na hlavním náměstí nabízející kde co. Teprve opodál tohohle centra člověk potká sice méně honosné, ale o to autentičtější podniky, jako například bufet s produkty uzbecké kuchyně. Protože jsme chtěli něco ochutnat, nechtělo se nám ale čekat, až nám uvaří, koupili si jen pečivo plněné masem, nebo zeleninou, a dobře jsme udělali. Podnik nad kterým se skvěl nápis Pijalnia wodki i piwa jsme pak raději jen vzali na vědomí. Podobně vypulírovaný, jako centrum, je i ostrov, na kterém se nacházelo původní osídlení tohoto místa, se svými kostely a hlavní ulicí, nebo snad náměstím, který mi podobou i atmosférou připomíná větší Kampu. V centru i na ostrově pak od doby, co jsem tady byl naposled, přibylo několik set trpaslíků. Upřímně řečeno nevím, co si mám o tomhle novém symbolu města myslet. Přijde mi to na jedné straně jako další pastička na návštěvníky, kteří chodí po městě a hledají trpaslíky, z nichž každý je originální. Na druhé straně jsou to ale mrňavé sošky, kteří nikde nevyčnívají a neruší, takže je není třeba brát na vědomí, když člověk nechce. Upravené je i okolí Odry, která se větví do ramen, vytváří ostrovy a jako každý velký vodní tok v centru města mu dodává úplně jiný rozměr a jinou atmosféru.

Když člověk vidí město v současné podobě, přijde mu málo uvěřitelné, že na konci války bylo z velké části zničené. Wroclaw byla totiž tehdy součástí Německa a Hitler přikázal vojákům udělat z města Festung Breslau a odrazit útoky bolševických hord. Vojáci si to vzali k srdci a bránili se, seč jim síly stačily, ale Rudá armáda to pojala obvyklým způsobem po vzoru parního válce, takže když město padlo, byla z něj velká hromada trosek, jak je vidět na fotografiích na panelech na hlavním náměstí, nebo na zdech některých domů. Po válce se pak hranice na základě Postupimské dohody překreslily, Polsko se přesunulo směrem na západ na hranici Odra Nisa, z Breslau se stala Wroclaw a začala generální obnova podle dochovaných fotografií a stavebních plánů. Fénix tedy vstal z popela a to, co okouzlený návštěvník vidí, jsou z velké části repliky, tak trochu jako když si Číňani nafotili Hallstatt a pak si ho postavili v Číně, nebo jako Disneyland, i když doopravdy srovnat se to samozřejmě nedá ani náhodou, už proto, že tady město neobnovovali proto, aby z něj byla atrakce, ale proto, aby s novými pány ožilo. S vědomím, že to jsou vlastně repliky, se sice člověk dívá na tu nádheru trochu jinýma očima, ale před výsledkem i tou obrovskou prací, která k němu vedla, nezbývá, než smeknout, a řekl bych navíc, že návštěvníkům, z nichž většina neví, jak to je, je to beztak jedno.