Kapitola 6. Druhá odmocnina

Zákon schválnosti funguje. Podle itineráře jsme totiž dnes měl absolvovat výlet na Kurskou kosu, jeden ze zlatých hřebů výletu. Představoval jsem si to tak, že hned ráno vyrazíme z Klaipedy trajektem do Smiltyné, pak pojedeme po cyklostezce do Nidy a zase zpátky a cestou budeme očumovat a fotografovat. Chtělo to ale slušné počasí celý den, protože do Nidy je to ze Smiltyné 48 kilometrů, takže nejméně pět hodin by spolkla cesta tam a zase zpátky. Když se ale Soňa koukla už v neděli na počasí, právě na dnešní den byla předpověď docela příšerná a nezměnilo se to ani včera, jen přibyla výstraha na silné bouřky. Předpověď navíc nelhala, včera večer se dalo do deště a pršelo i ráno. K tomu ještě foukal vítr, že by mohlo být problémem udržet se na kole. Koneckonců kvůli větru a vlnám nejezdil ani přívoz pro pěší ve městě. Bylo tedy třeba změnit plány. Rozhodli jsme se podívat do Palangy, kam jsme chtěli jet až zítra, odpoledne přejet na kosu a zítra, až se počasí zlepší, vyjet si na výlet z Nidy do Juodkranté a zase zpátky, což by mělo být padesát šest kilometrů, přejet zpátky na pevninu, kouknout se na staré město v Klaipedě a pak vyrazit směrem k Šiaulai.

V Palanze jsme se vydali na Basanavičiaus gatvé, kde se podle průvodce soustředí místní život. Hned na začátku nás poněkud překvapily pouťové atrakce včetně střelnice a lehce pouťový nádech měla celá tahle hlavní třída, která končí pierem do moře. Je třeba na druhé straně uznat, že celé místo je zasazené do rozlehlého lesoparku, kde se dá dobře sportovat, starší zástavba je vesměs opravená a nová díkybohu nevyčnívá a nepůsobí jako pěst na oko. Dokážu si představit, že odboráři za sovětských časů, kteří tam jezdili za odměnu na dovolenou, museli být nadšení a spokojení jsou určitě lidé, kteří chtějí svůj volný čas trávit způsobem, který jim tohle místo nabízí. Vylezli jsme na pier, zjistili, že i u Baltu může foukat velmi silný vítr a zvedat se mohou vysoké vlny, a jeli zase zpátky do Klaipedy na trajekt. Je to spíš přívoz, protože kosa je hned naproti a plavba trvá snad deset minut i se zakotvením.

Vyrážíme směrem na jih k Nidě. Asi po pěti kilometrech je na silnici závora a dál se člověk dostane s autem jen za 50 eurů. Od dcerky jsem se později dozvěděl, že po sezóně se zlevňuje. Pokračujeme do Juodkranté, úpravného letoviska podél pobřeží, a už se těším na Nidu, bývalou rybářskou vesnici, kde by měla podle průvodce panovat osobitá atmosféra s rybářskými domky s korouhvičkami na střechách a dýmem stoupajícím z udíren ryb. Už před Nidou jsem si všiml, že všechna parkoviště jsou placená a cesty do lesa opatřené značkou se zákazem vjezdu, nebo zahrazené, a navíc je celá oblast označená jako národní park, takže nocování na divoko by bylo velký problém a velký risk. S tím jsme ale počítali a naplánovali si tudíž bydlení v kempu, který je za Nidou pod dunou Parnidis. Zajíždíme do kempu a protože počasí se zlepšilo, rozhodli jsme se udělat si vycházku na dunu a do městečka. Rovnou kolem kempu vede až nahoru silnice a na konci, kde je parkoviště i pro autobusy, jsou (toho času prázdné) prodejní stánky, aby lidi, kteří z autobusů vystoupí a jdou na vrcholek, měli kde utratit peníze. Z vrcholu má být podle průvodce vidět Kaliningrad, ale patrně mám špatné oči, protože jsem zpoza kopce viděl koukat jen pár vrcholků něčeho, co vypadalo jako antény. Dolů scházíme po dřevěných schodech a haťovém chodníku, ale dá se jít i přímo kolem moře. Těším se na pestře obarvené dřevěné chalupy s korouhvičkami na střechách a dýmající udírny ryb, o kterých se zmiňuje průvodce, ale nic takového nevidíme. Starších chalup jsme sice pár objevili, ale centrum je moderní a korouhvičky se objevují ve větším množství jen v moderním provedení kolem pobřežní promenády. Musím zase konstatovat na jedné straně, že městečko je vkusné, upravené a čisté, na druhé straně ale nesplňuje to, co jsem od něj po přečtení průvodce očekával, totiž aspoň trochu autentičnosti včetně patiny. Pokud můžu srovnávat, delta Němenu je mnohem autentičtější, kdežto tady je vidět, že je to na prvním místě letovisko. Takže jsem zase jednou (zdaleka ne poprvé, naposled to bylo včera) zjistil, že informace v Lonely planet je třeba oddělovat od hodnocení pisatelů a hodnocení je třeba velmi často "odmocnit" a nebrat je ani náhodou doslova. Dvojnásob to platí právě tady. Pobaltí je totiž zkrátka "obyčejné", právě v téhle "obyčejnosti" je jeho kouzlo a právě proto je zbytečné nafukovat je bombastickými popisky.