Kapitola 19. Co dodat

Vzpomínám si, jak jsme na našem posledním výletě se stanem přede dvěma lety v Portugalsku seděli večer na zídce v kempu v Algarve, pochutnávali si na portugalském vínu a spřádali plány na nákup campervanu. Když jsme všechno probrali, napadla mě myšlenka, kterou jsem pak vyslovil i nahlas: A až si to auto koupíme, kam s ním budeme jezdit? Kdykoliv jsme totiž předtím přijeli na známá místa, prvním zjištěním bylo, že exponenciálně přibylo návčtěvníků. Například právě v Portugalsku jsem předtím jednou na skok byl, když se konala v roce 1998 světová výstava v Lisabonu. Bylo tam tehdy dost lidí, ale to se dalo čekat, když byl srpen a expo k tomu. Předloni jsme proto do Portugalska jeli už koncem dubna právě kvůli naději, že tou dobou by tam ještě mohl být aspoň relativní klid. K naší nevelké radosti tomu ale už koncem dubna v turistických centrech, jako Lisabon, Porto, nebo města na Algarve korzovaly davy lidí, a například návštěvu jeronýmského kláštera v Lisabonu, do kterého jsme se v roce 1998 dostali bez problémů a bez fronty, jsme vzdali, když jsme viděli frontu táhnoucí se kolem celé dlouhé stavby. I tenhle poznatek byl jedním z důvodů, proč jsme původně chtěli do Španělska na severní a ne na jižní pobřeží: doufali jsme totiž, že na severním pobřeží nebudou takové davy, jako kolem pláží na jihu. Pobaltí jsme si nakonec vybrali kromě jiného právě proto, že jsme (mimo hlavní města) nepředpokládali větší výskyt návštěvníků. Poněkud jsem znervózněl, když jsem si v Lonely planet četl o zástupech lidí na atraktivních místech, ale díkybohu i tuto informaci bylo nutno odmocnit. Výjimkou byly víkendy, kdy provoz na zajímavých místech zhoustne, a komu vadí velký výskyt lidí, měl by si návštěvu těchhle míst naplánovat na všední den.

Ten, kdo potřebuje k dobrému pocitu z dovolené dramatickou krajinu, by se měl vypravit někam jinam. Nejenže tady nejsou žádné velehory, ale ani větší kopce. Krajina je rovná a z větší části pokrytá obvykle hustým lesem. Právě totéž platí o moři. Balt je většinou klidný jako louže, protože dno se svažuje jen zvolna, moře šplouchá zlehounka a vlny se zvednou jen s větrem. Na druhé straně jsou pláže písčité a dětem se tam dobře staví hrady a dělají bábovičky, pokud svítí sluníčko, dá se u něj ležet i bez vln, a jak jsme viděli, jen tak ležet u vody se dá, i když sluníčko nesvítí. Letoviska u moře mají obvykle poněkud ancientní nostalgickou atmosféru. Moderna do nich totiž významněji nepronikla a pořád převládají nízké, nejčastěji dřevěné bílé domy zasazené do zeleně okolních lesoparků. Na vzhledu venkovských osad se vydatně projevuje i to, že majitelé nemovitostí si osvojili některé zvyky obyvatel zemí na druhé straně moře. Nejviditelnější jsou kromě podobné barevnosti domů stožáry na zahradách, na kterých visí buď státní vlajky, nebo (v Estonsku a Lotyšsku častěji) korouhve. Lidé tak dávají najevo, jak jsou rádi, že jsou konečně občany samostatných států, když samostatnosti si v historii (snad s výjimkou Litvy v dávnějších dobách) moc neužili. Docela typické jsou i pravidelně sestříhávané trávníky kolem domů, a to i na větších plochách, takže občas jsme si při průjezdu vesnicemi připadali skoro jako na golfovém hřišti. Země na druhé straně Baltu pak připomíná i čistota, která zde vládne. Na rozdíl od nás takřka nenajdete po vesnicích skládky nepotřebného šrotu na zahrádkách a ve městech tagy na zdech, příkopy podél silnic nejsou plné odhozených odpadků a lesy nejsou plné obsahu střev návštěvníků, protože na mnoha místech instalovali kadibudky. Protože krajina je rovná, moře obvykle klidné, pláže písčité a množství lesních cest velké, je to takřka ideální místo pro prázdniny, nebo dovolené s malými dětmi, nebo pro lidi, kteří chtějí střídmě sportovat. Ideálním doplňkem na cestu jsou kola, na kterých se dá s nevelkou námahou křížovat krajina v národních parcích i jen tak jezdit kolem pobřeží, nebo po lese. Výhodou pro motorizované návštěvníky, kteří nechtějí zajíždět do kempů, je kromě toho, že divoké kempování není v Litvě a Estonsku zakázáno a v Lotyšsku je tolerováno, množství veřejných tábořišť v Litvě a tábořišť RMK v Estonsku. Jsou na nich latríny a obvykle ohniště, často i s přípravou na grilování, nasbírat si v lese dřevo na oheň není problém, je ale nutné počítat s tím, že obvykle na nich není k dispozici voda. Komáři se sice vyskytují, ale jen někde a občas, a kolem moře jsme se s nimi nesetkali. Možná jsme ale měli štěstí na roční dobu, protože dcerka s rodinou si jich prý užila koncem srpna a začátkem září spousty.

Všechny tři řeči, kterými se zde mluví, jsou pro našince naprosto nesrozumitelné a zásadně se liší i mezi sebou. Podle naší zkušenosti ale velká část hlavně mladších lidí mluví anglicky a s většinou starších se dá v případě potřeby a nouze komunikovat i rusky, takže nehrozí nebezpečí z nedorozumění. Obchod s potravinami neovládají tři řetězce, jako u nás, ale maloobchodů a lokálních řetězců je celá spousta, což se projevuje mimo jiné tím, že bývá otevřeno pozdě do večera i v malých obchodech o víkendech. Ceny potravin jsou, pokud jsem to mohl posoudit, zhruba stejné, jako u nás, a podobný je i sortiment zboží. Důležitým poznatkem pro české návštěvníky pak je, že pivo ve všech třech státech vaří excelentně. Ostatně zdejší obyvatelé a ne Bavoři jsou údajně největšími soupeři Čechů v soutěži o nejvyšší průměrnou spotřebu piva. Srovnatelné jsou i ceny v restauracích.

Nevýhodou samozřejmě je, že to není úplně blízko. Jak je to s leteckým spojením a půjčovnami aut jsem nezjišťoval, protože to nebylo třeba. Autem se tam dá ale dojet bez problémů. Přes Polsko vede páteřní dálniční síť, která návštěvníka doveze až na litevskou hranici. V samotném Pobaltí je pak vidět, že i tam si odpovědní činitelé uvědomují význam slušných silnic. Nejen hlavní tahy, ale všechny silnice jsou dobře sjízdné (řekl bych, že jsou vesměs v lepším stavu, než srovnatelné silnice u nás) a buduje se i dálniční síť. Dálnice jsou přitom pro vozidla do tří a půl tuny (v Lotyšsku do tří tun) bez poplatků. Čerpací stanice, v méně osídlených místech samoobslužné, jsou rozmístěny v přiměřených intervalech. Ceny pohonných hmot jsou aktuálně o něco vyšší, než u nás, to se ale samozřejmě může změnit dřív, než se člověk naděje. Na druhé straně je třeba počítat s tím, že vedlejší cesty jsou nezpevněné, to ale nemá obecně vliv na jejich sjízdnost a největší nepříjemností jsou rolety, které se na nich občas vyskytují. Dlužno dodat, že nezpevněné cesty se vyskytují i po celé Skandinávii, a občas i tam, kde by to člověk rozhodně nečekal, jako například na magistrále číslo E 04 táhnoucí se ve Švédsku podél celého pobřeží Baltu. Typické pro celé Pobaltí jsou dlouhé, někdy až několikakilometrové rovné úseky na silnicích. Provoz na silnicích je mimo velká města mnohem řidší, než u nás, v odlehlejších oblastech se auto objeví třeba po pár minutách. Pokud jsem si mohl všimnout, jednou z vedoucích značek je tady Volvo, což přičítám dovozům ze Skandinávie a pověsti aut této značky jako trvanlivých vozidel, která dlouho vydrží, i když si je člověk koupí ojetá. Stejně jako u nás po roce 1989 si asi spousta lidí myslí, že na velikosti záleží, takže hlavně na venkově jezdilo jen velmi málo malých aut. S tím možná souvisí rozšířený ne úplně příjemný zvyk. Někteří řidiči totiž jezdí podle zásady Kdo je přede mnou je můj nepřítel. To se projevuje tím, že auto vás dojede, předjede, zařadí se před vás, pak sníží rychlost, ale nedejbože abyste se ho pokusili předjet zpátky. Specialitou jsou kamery kolem silnic. Jsou doopravdy hustě rozmístěné a aby si lidé nedělali zbytečné naděje, že je to jen placebo, je u silnic při vstupu do Lotyšska důrazné upozornění, že jsou všechny funkční. Rychlost je každou chvíli omezená na sedmdesát, nebo padesát kilometrů. Někdy je to až trochu nepochopitelně, třeba na rovném úseku čtyřproudové silnice. Konec omezení rychlosti, nebo zákazu předjíždění je někdy vyznačen, jindy ale ne a člověk pak může hádat, jestli už omezení skončilo, nebo ještě trvá. Nedá se to totiž dost dobře odhadnout podle pravidla, že křižovatka ruší zákazy a příkazy, protože - jak všichni ví - toto pravidlo neplatí pro křižovatky s polními a lesními cestami, ale takřka všechny odbočky z hlavní silnice k obcím a osadám okolo mají nezpevněný povrch a člověk může jen tipovat, co je silnice a co jen polní, nebo lesní cesta. Policie je přitom bdělá a radary s kamerami doopravdy fungují. Přesvědčili jsme se o tom na vastní kůži. Když jsme překročili povolenou rychlost u Haapsalu, doma už na nás čekal pozdrav od estonské policie z Jöhve s rozhodnutím o pokutě ve výši 77 eurů včetně překladu do češtiny. Totéž se opakovalo o dva měsíce později, když naším autem vyrazila na dovolenou do Estonska dcerka s rodinou, a ještě než se vrátili jsem ve schránce jako majitel našel rozhodnutí o pokutě, tentokrát ve výši dokonce 105 eurů. Na druhé straně nás policisté zastavili, když jsme překročili povolenou rychlost v Kuressaare, ale když viděli dva popletené geronty v autě, vyřešili věc domluvou, takže si nemůžeme stěžovat, že by na nás byli zlí. Samostatnou kapitolou pak je elektronické placení parkovacích poplatků, se kterým jsme marně bojovali v Lotyšsku (a stejná firma provozuje výběr parkovacích poplatků i v Tallinnu, jak jsme si všimli), takže hlavně těm méně zdatným v práci on line bych doporučil zjistit si, jak to je, vyzkoušet si to nanečisto raději už doma a předejít problémům na místě. Totéž platí pro vjezd do placené oblasti v Jûrmale. Nekonečné roviny svádí ke ztěžknutí nohy na plynu, ale kamery jsou doopravdy skoro všude a vyplatí se proto jezdit tak, jak jezdí domácí řidiči. Ti totiž obvykle ví, co si mohou dovolit a kde na ně číhají pastičky.

Už když jsem byl v Estonsku před více, než dvaceti lety, napřed na lyžařských závodech a pak i v létě, napadla mě otřepaná hláška "chudobné, ale čisté". Ostatní dvě země na tom tehdy byly o něco hůř, protože kromě toho, že nebyly (aspoň na pohled) bohatší, než Estonsko, ani pořádek tam nebyl bůhvíjaký a vypadalo to v nich podstatně "sovětštěji". Po dvaceti letech jsou vidět výsledky snahy zbavit se následků sovětského panství a všechny země se posunuly. Markantně je to vidět právě na čistotě, což není otázka peněz, ale hlavně dobré vůle. Pokud to můžu posoudit, i teď jsou nejdále Estonci, kteří to mají k bratrancům do Finska takřka co by kamenem dohodil, a vypadá to, že toho od nich nejvíc odkoukali, a nejvíce práce před sebou mají v Lotyšsku. Tomu, kdo si chce užít pomalou a klidnou atmosféru Baltu a nechce kvůli tomu jezdit do Švédska, nebo FInska, ani na v poslední době stále více zalidněné pobřeží Německa a Polska, tyto země ale nabízejí opravdu dobrou možnost.