Anniversary expedition

aneb malý cestopis o velké cestě

Úvod

Do Nepálu? Co, už zase?

Takhle reagoval kamarád Honzík Kristek, když jsem mu řekl, že se znovu chystáme do Nepálu. Svým způsobem jsem se jeho reakci nemohl divit.

Do Nepálu jsem se poprvé podíval v roce 1999, když jsem se přidal k partičce členů vítkovického horolezeckého oddílu, z nichž jeden, Milan Sedláček řečený Švidry, dosud leží někde na Lhotse. Strávili jsme tam šest týdnů. Za tu dobu jsme obešli anapurenský trek včetně vylepšení, jako výlet z Manangu na Tilicho Lake, výlet do French passu z Marphy a výlet do A.B.C., který jsem si vylepšil "sólovýstupem" na Tharpu Chuli, anglicky Tent peak. Když jsme se vraceli, byl jsem plný zážitků a zkušeností a patřičně nadšený, možná právě proto, že jsem výlet považoval za jedinečný a ani náhodou nepočítal, že bych se do Nepálu někdy ještě vypravil, už proto, že nebyli lidi.

Když jsme se potkali se Soňou, která tam na rozdíl ode mě nebyla, ale chtěla se tam podívat, rozhodli jsme se v roce 2015 obejít everestský trek. Zkraje jara jsme si koupili letenky. Měsíc nato přišlo zemětřesení a rozhodování, co teď. Nakonec jsme se rozhodli do Nepálu přesto vypravit a rozhodnutí jsme nelitovali, protože everestský trek přes tři sedla v liduprázdných horách doplněný výletem za nosorožci do Chitwanu byl zážitek, který se dá těžko popsat a už vůbec ne opakovat. Navíc jsme se seznámili s Milanem Panchkotim, který nám zajistil všechno, co s výletem souviselo, a kterého jsme si postupně oblíbili skoro jako rodného synka.

Snad hlavně proto, že jsme se s Milanem zase chtěli potkat, jsme do Nepálu vyrazili v roce 2019. Protože Everest jsme absolvovali a na Anapurnu jsem podruhé nechtěl, když z obou stran vybudovali silnici, vybrali jsme si trek do údolí Tsum Valley a kolem Manaslu s představou, že uvidíme zase jiný Nepál, nedotčený současnou dobou. Svým způsobem symbolické přitom bylo, že Milanova cestovka se jmenuje Archaic Nepal. Skutečnost ale byla poněkud jiná, než naše představy, protože i údolí Tsum Valley bylo moderní dobou dotčeno víc, než jsme očekávali. Tenhle trek mě nakonec tak trochu zklamal a možná i proto jsem si po návratu říkal, že do třetice všeho dobrého to stačilo, i když jsem měl před očima starého pána, kterého jsme potkali na jedné ze štací, a který ve svých třiaosmdesáti letech byl prý v Nepálu poosmnácté.

O existenci bývalého království Mustang jsem věděl, jednak proto, že u bývalého tchána a tchýně byla v knihovně knížka Tajemný Mustang, kterou jsem bohužel ale jen prolistoval, a jednak jsme na prvním treku v Kagbeni došli ke strážnici, na níž visela cedule, že za ní začíná restricted zone Upper Mustang. Když jsem se na posledním treku našeho gajdy jménem Om (mani padme hum) zeptal na trek po Upper Mustangu, protočil panenky a odpověděl, že nestojí za to tam chodit, protože tam je jen pustina, vítr, prach a staré chalupy. Ostatně sám jsem viděl na prvním treku, že v údolí Kali Gandaki pravidelně silně fouká směrem proti proudu řeky, a po cestě z Kagbeni do Tatopani si vyzkoušel, jaké to je, když člověkovi permanentně skřípe prach mezi zuby.

K vánocům v roce 2022 jsme dostali od dcerek předplatné časopisu National Geographic na rok 2023. Hned v prvním čísle byl rozsáhlý článek o Mustangu, z něhož jsem se kromě jiného dozvěděl, že se prý skrz něj buduje silnice z Číny do Nepálu (a možná i dál do Indie), která je už z čínské strany hotová. Napadlo mě, že až silnici udělají i z nepálské strany a začnou po ní jezdit kamiony, archaic Nepal v Upper Mustangu nadobro skončí, a nebylo by proto možná přece jen špatné se tam do té doby ještě vypravit. Nepravidelně, ale vcelku často skypujeme s Milanem a říkali jsme si tudíž, že by bylo fajn se s tímhle člověkem taky zase jednou po pár letech potkat naživo. Navíc to bylo letos právě dvacet pět let od mého prvního výletu do Nepálu, takže by to pro mě mohla být výroční expedice.

Začali jsme proto uvažovat, že bychom se mohli pokusit o reparát a konečně vidět archaic Nepal, dokud je ještě šance. Navíc jsem měl představu, že trek by měl vést údolím Kali Gandaki a neměl by proto být tak fyzicky náročný, jako předchozí treky, což vzhledem k mému přibývajícímu věku a jemu úměrném úbytku fyzických sil nebyl důvod ani náhodou nepodstatný. Za samozřejmost jsme totiž považovali, že půjdeme bez nosiče, ne kvůli penězům, které bychom mu museli zaplatit, ale jednak proto, že prozatím je to, že si sami neseme bágly, pro nás jako pravověrné trekkery otázka cti, a jednak proto, že ideálem pro nás jsou výlety ve dvou. Samozřejmě jsme museli respektovat, že bez gajdy to nejde, ale už to byl člověk navíc a pokud bychom si vzali nosiče, přibyl by další.

Výsledkem našich úvah bylo rozhodnutí podívat se do Nepálu ještě jednou (samozřejmě zaručeně naposled) a obejít si trek přes Horní Mustang. Pak už šlo všechno ráz naráz. Objednali jsme si u Kiwi letenky přes Dillí s "cestovatelským hackem" spočívajícím v tom, že v Dillí si budeme muset vyzvednout bágly a pak se znovu kompletně odbavit na další část letu, a opakovaně odrazili lamentace zcestovalých dcerek, že přestup v Dillí na zpáteční cestě určitě nestihneme, letenky z Kathmandu do Dillí si máme přebukovat o den dopředu a ten den strávit v Dillí (přece Indie, chápeš). Kvůli přestupu v Dillí bylo zapotřebí si vyřídit indiánská elektronická víza, ale i to se nám podařilo úspěšně zvládnout bez pomoci odborníků, kteří se nám nabízeli. Domluvili jsme s Milanem itinerář, který jsem se na základě svých zkušeností z prvního treku i poznatků z mapy snažil vyšperkovat o dostupné lahůdky z anapurenského treku, abych se aspoň občas dostal na místa, na kterých jsem byl před pětadvaceti lety, a mohl srovnat, jak se doba změnila, a Soňa aby ta pěkná místa viděla, vyměnili peníze, zabalili a vyrazili.

Stať

Úterý 29. října a středa 30. října

Brno - Kathmandu

V Brně vládne babí léto, když bereme bágly a vyrážíme na nádraží. Přišli jsme tam zpocení, jak jsme pospíchali, ale zjistili jsme, že jsme pospíchat nemuseli, protože vlak má dvacet minut zpoždění. Zpoždění se nezměnilo až do Vídně, takže nám ujel předplacený shuttle z hlaváku na letiště. Protože ale jezdí každou půlhodinu a času jsme měli dost, nebyl to žádný problém, ani důvod k panice. U přepážky na letišti se stavíme do fronty za indickou rodinku s malým řvoucím synáčkem. Ten řve celou dobu, co tam stojíme, takže rodiče s ním střídavě odcházejí z fronty a marně se pokoušejí jej utišit. Bohužel tahle rodinka sedí v letadle přesně za námi. Dítko neúnavně huláká celou dobu takřka osmihodinového letu a aby toho nebylo dost, kope do opěradla mého sedadla, takže i když jsme si kvůli pohodlí připlatili za sedadla v první řadě, nebylo nám to nic platné, protože jsme beztak nemohli spát. 

Z letadla vystupujeme docela zmasakrovaní. Máme skoro čtyři hodiny času, které hodláme využít zejména k průzkumu, jak to na letišti chodí, abychom se nezdržovali zbytečně na zpáteční cestě, protože budeme mít mít času jen dvě hodiny a dvacet minut. Zjišťujeme, že Indové jsou velmi důkladní, pokud jde o kontroly. Už v asi půl kilometru dlouhé chodbě od chobotu do odbavovací haly nám poutač hlásí, že když poprvé přilétáme do Indie, měli bychom se zastavit u pultu, kde otiskneme prsty, oskenujeme pasy a vyfotíme se. Slezli jsme proto z jezdícího pásu, provedli žádané a pak zase nastoupili. Chodba ústí do veliké haly, kde jsou různě nadepsané přepážky. Usoudili jsme, že by se na nás měla hodit přepážka pro cizince ze zemí, které nejsou vyjmenovány na jiných přepážkách. U té jsme vystáli frontu a ocheckovali se s opětovným tisknutím prstů a focením. Teprve pak jsme si všimli, že o kus dál jsou další přepážky nadepsané e-visa, kde to možná šlo rychleji. Po téhle proceduře jsme mohli vstoupit do Indie a vyzvednout si bágly z pásu. Přes příletovou halu jsme šli znovu k check-inu a Indii opustili, vystáli si frontu na palubní lístky, prošli další security kontrolou a mohli jít k letadlu. Byla to docela dlouhá řádka zastávek, ale když jsme je absolvovali a podíval jsem se na hodinky, zjistil jsem, že to včetně veškerého motání trvalo zhruba dvě hodiny, takže pokud letadlo z Kathmandu na zpáteční cestě přiletí včas, mělo by se to dát stihnout, což bylo vcelku radostné zjištění. Do Kathmandu letíme s Bhutan Air, takže si nemůžeme vyzkoušet on line check in, protože takhle je možné se odbavit jen u vybraných leteckých společností, mezi něž Bhutan Air nepatří. Patří mezi ně ale Air India, se kterou poletíme po cestě zpět z Dillí do Vídně, takže odhadujeme, že bychom se mohli odbavit elektronicky a ušetřit nějaký čas oproti postávání ve frontě u přepážky. 

Let do Kathmandu je jediným článkem celého řetězce, který nemá zpoždění, takže přilétáme zhruba kolem půl třetí tamního času. Stroje na žádosti o víza tentokrát na rozdíl od minulého výletu fungují a fronty nejsou s výjimkou té u východu z letiště velké, takže asi po třičtvrtě hodině vycházíme z podstatně rozšířené letištní budovy. Za chviličku se objevuje Milan. Od minule změnil vizáž. Už když jsme skypovali, bylo vidět, že mu narostly dredy, a tentokrát je měl v klasické červeno zeleno žluto černé pytlovité rasta čepici. Jsme rádi, že "našeho synka" zase vidíme naživo, a nejen proto, že nás odveze z letiště. Skládáme bágly do taxíku a vyrážíme do města. Jak byl provoz už minule řádně hustý, od té doby ještě výrazně zhoustl a ulice jsou přecpané auty a motorkami. Na druhé straně je od pohledu vidět, že přibyla řada nových budov, například hotel Hilton (z legrace jsem se Milana ptal, jestli v něm budeme bydlet, když jsme jej míjeli), že asfalt na silnici z letiště je lepší a vůbec jsou aspoň hlavní tahy pospravované, i když v samotném Thamelu žádné zásadní změny nevidíme. Milana jsme se už před cestou ptali na "první adresu", abychom měli co napsat do imigračního dotazníku, a Milan nám odpověděl, že to bude Kathmandu Guest House. Co to je Kathmandu Guest House, zkráceně KGH, nám došlo teprve když jsme tam přijeli, a hlavně pak v pokoji. Komplex budov obklopený krásně udržovanou zahradou (které ostatně říkají Dream Garden, stejně jako té, co dal ve městě vybudovat koncem devatenáctého století místní potentát, který si dával říkat Kaiser) už od pohledu působí velmi noblesně a na pokoji je k prohlédnutí kniha vydaná k padesátému výročí založení v roce 2019, z níž je patrno, že to je jedna z nejlepších adres přinejmenším v Thamelu. Taky seznam v minulosti ubytovaných celebrit je úctyhodný. Údajně tam bydlel i George Harrison, na jehož počest je upraveno jedno patro v nejluxusnější budově, i když prý není úplně jisté, že tam doopravdy byl, jak jsem se dočetl v té knize, a s ním prý taky Eric Clapton. Když jsme tam jeli, auto kličkovalo ulicemi, takže jsme se obávali, jestli se dokážeme z hotelu trefit na známá místa, ale stačilo vyjít opačnou stranou, než jsme přijeli, a byli jsme naproti pasáže u New Orleans. Chceme tam jít jako obvykle na kafe, ale není to to, co to bylo posledně a předposledně, kdy to byla naše pravidelná a oblíbená štace. Stoleček s lavičkou před kavárnou, u kterého jsme si vychutnávali kafe, zmizel a místo něj je tam nějaké divné sezení, kafe stojí 450 rupek (zhruba tři a půl dolaru), což je cena, za kterou člověk jinde dostane přinejmenším kafe dvě, a není ani nic moc, a když jsem si konečně sedl, abych si dopřál kafe a cigáro, přišel číšník s tím, že to, co nám předtím vyúčtovali, není správně, takže jsem místo klidného pokuřování a usrkávání musel z báglu lovit ledvinu a z ní peníze, a vůbec jak se zpívá v té slovenské písničce "boli časy boli, ale sa minuli". 

Jednak od Milana a jednak od zřízence na letišti v Dillí, který agitoval, ať kvůli tomu v Dillí aspoň jeden den zůstaneme, víme, že právě dnes začíná třídenní hinduistický "festival", druhý největší v roce, a první den je svátek světel, a proto vyrážíme do města okouknout, co se děje a bude dít. Hlavně v centru Thamelu přitom vidím, že přibylo "posh" obchodů a restaurací. Už se setmělo, v ulicích svítí kromě obvyklé výzdoby i výzdoba neobvyklá a čas od času se v nich objevují bubnující skupiny lidí poskládané do průvodů. Vzdáleně se nabízí přirovnání k festivalu samby na sambodronu v Riu, až na to, že tady netancují, ale jen bubnují, a oblečení je decentní. Protože jsme polámaní po cestě, nepřeháníme to s procházkami, ani ponocováním a jdeme spát.

Čtvrtek 31. října

Kathmandu

Ráno mně Soňa hned po probuzení oznamuje, že našla v telefonu zprávu od Kiwi, že letadlo, kterým jsme měli letět zpátky z Kathmandu do Dillí má změněný odlet z desíti hodin ráno na půl pátou odpoledne a musíme si tudíž koupit nové letenky. Nabízejí nám spoj o dvacet minut dřívější oproti tomu přesunutému. Samozřejmě bereme, protože nic jiného nám nezbývá. Problém je, že přes telefon se nemůžu dobýt do George, abych letenky zaplatil. Soně se ale díkybohu nakonec podařilo sdružit prostředky na dvou účtech do jednoho a požadovaných sedmnáct tisíc korun zaplatit. Už včera nám Milan řekl, že v KGH budeme spát jen první noc. Neptali jsme se jej proč to tak zařídil, jestli nám chtěl dopřát zážitek z tohohle ikonického místa, nebo z jiného důvodu, ale kdo se neptá, nic se nedozví, a koneckonců to není ani podstatné, takže jsme se po snídani sbalili, počkali na něj a odešli do Boutique hotelu Devo, donedávna Norbulinka, jak je ještě teď napsáno na vizitkách i telefonech na pokojích. Změna musela být hodně čerstvá, protože jsem měl pocit, že Milan na okamžik znejistěl, když jsme k hotelu přišli a viděl nové jméno. Cesta byla docela legrační, protože nás Milan vedl zkratkou klikatící se metr úzkými uličkami mezi baráky, takže jsme usoudili, že pokud budeme chtít dojít na "hlavní téčko" v Thamelu, u něhož jsou nejvýznamnější záchytné body, jako KGH, Roadhouse hotel, New Orleans hotel, nebo knihkupectví Pilgrims, půjdeme raději dokola po hlavních ulicích. Po cestě jsme se napřed stavili koupit místní SIM kartu, abychom ušetřili při telefonování. Na rozdíl od nás to byl docela obřad. Chtěli po mně pas, který si ofotili, a teprve pak jsem si mohl kartu dát do mobilu. Milan nám ukázal i klub Lord of drinks, prý vyhodnocený jako padesátý nejlepší klub na světě, jak mají hrdě napsáno v průčelí ulice vedoucí ke vchodu. Hotel zjevně taky patřil do lepší kategorie, což se projevovalo jednak v jeho celkovém vzhledu a jednak v tom, že voda netekla z barelů na střeše, ale z podzemní cisterny, do které ji dováželo auto, což bylo vidět na její barvě i cítit v jejím aromatu. 

Už před výletem jsme se domluvili, že nebudeme šílet a znovu objíždět památky, které jsme jednou, nebo víckrát viděli, a tohohle předsevzetí se chceme držet, takže jsme se rozhodli podívat se jen do královského paláce na Durbar Margu, který byl posledně z velké části zavřený ještě po zemětřesení, ale teď je podle Milana už opravený. Došli jsme tam skrz obvyklý pouliční chaos. Na rozdíl od minulé návštěvy po nás nechtěli vstupné jen za samotný vstup na náměstí. Když jsme ale přišli ke kase u vchodu, člověk v uniformě, který seděl v budce, jen ukázal na ceduli, na které bylo napsáno, že je zavřeno za účelem státního svátku až do neděle. Chvíli jsme uvažovali, co teď, a pak jsme se rozhodli zajít do Kaiserovy zahrady Dream garden, kde je aspoň klid. Cestou jsme si koupili mapu Upper Mustangu, abychom měli přehled, kde jsme a kam jdeme, a plynovou kartuši, abychom si nemuseli po cestě kupovat za drahé peníze nevalný čaj z pytlíku. Sice jsem si uvědomoval, že do Pokhary poletíme, ale uklidňoval jsem se, že nepoletíme klasickým jetem ve velké výšce a nemusel by tudíž být problém vzít kartuši do letadla. Už po cestě jsme viděli dámy, které vázaly girlandy z afrikánů, bez kterých se tady neobejde žádná slavnost, a lidi, kteří před obchody a domy dělali malé mandaly a od nich cestičky dovnitř, protože dnes je svátek psa, tak aby je pes našel a přinesl jim štěstí. Malá mandala byla i u vchodu do zahrady a uvnitř byla další veliká. S přibývající tmou začali lidi zapalovat svíčky a zahrada postupně dostala krásnou iluminaci. 

Byli jsme domluveni s Milanem na večeři, takže jsme pomalu šli přes Thamel a dívali se na uměleckou lidovou tvořivost v praxi včetně malé mandaly v hotelu. Pak jsme povečeřeli v New Orleansu, příjemně pokecali a odebrali se bydlet. Na pokoji jsem si prohlédl mapu a byl nucen poněkud změnit názor, který jsem si na trek doma udělal. Od prvního treku jsem měl totiž v hlavě zafixováno, že Kagbeni, kde Upper Mustang začíná, je asi dva kilometry vysoko a trek jsem si představoval tak, že půjdeme s prstem v nose po větru údolím Kali Gandaki postupně nahoru až do Lo Manthangu, tam okoukneme ty staré chalupy a pak zase půjdeme z kopečka dolů. Věděl jsem sice z videa, na které jsem se doma podíval, že nejvyšší místo treku má být něco přes čtyři kilometry, má představa ale byla, že obvykle se půjde někde mezi dvěma a třemi kilometry. Pohled na mapu mě ovšem přesvědčil o omylu, protože už Kagbeni je skoro tři kilometry vysoko, Lo Manthang 3 800 metrů a trek nevede údolím, ale přes kopce. Bylo tudíž jasné, že to bude těžší, než jsem si myslel, sice studenější, ale zato víc do kopce.

Pátek 1. listopadu

Kathmandu - Pokhara

Milan pro nás přišel o půl desáté a spolu jsme odjeli na letiště na letadlo do Pokhary. V části letiště pro vnitrostátní lety panoval chaos asi jako v uličkách Thamelu, fůra lidí se přelévala ze strany na stranu a neoznačil bych to za příjemné místo. Letadlo mělo letět ve třičtvrtě na dvanáct. Šli jsme k přepážce Yeti air, ale řekli nám, že check in začne až hodinu před odletem. Čekali jsme tedy vsedě na podlaze u zdi, až bude jedenáct, ale ani v jedenáct to nezačalo, protože odlet byl odložený, prý kvůli traffic jamu na letišti. Doba zpoždění se opakovaně prodlužovala a nakonec místo ve třičtvrtě na dvanáct jsme letěli až ve čtvrt na tři. Na security checku mi navíc odebrali plynovou kartuši, kterou jsem včera koupil. Mohl jsem jen doufat, že snad se mi podaří na začátku treku koupit v Jomsomu, nebo aspoň někde cestou jinou, protože bylo jasné, že pokud bych ji koupil v Pokhaře, dopadlo by to na letišti stejně. Dali jsme vědět Milanovi, že už konečně letíme, aby mohl informovat v hotelu, ať pro nás pošlou auto, a za půl hodiny jsme byli na international airportu v Pokhaře. Venku na nás skutečně čekal chlápek s cedulkou, naložil nás do jakéhosi čínského elektroauta a odvezl do hotelu Mount View, který známe už od posledně. Když jsme se ptali Milana, jestli je to jeho oblíbený hotel, vysvětlil nám, že už má vyzkoušené hotely, kam svoje klienty posílá, a že velice často je rozdíl v ceně výrazně menší, než rozdíl v kvalitě ubytování. V hotelu i jinde jsme si pak všimli, že kdykoliv jsme řekli, že jsme od Milana, vždycky to fungovalo, takže dobré zkušenosti jsou zřejmě oboustranné. View nebyl tentokrát na rozdíl od minulého pobytu nic moc, protože jsme měli pokoj v prvním patře a místo na hory jsme se koukali do zdi vedlejšího baráku, ale protože jde jen o jednu noc, beztak jsme chtěli do města a brzy ráno nás čekal přesun do Jomsomu, nevadilo nám to. 

Odložili jsme bágly a vyrazili do města. Už po cestě z letiště bylo vidět, že je další den svátku. Na mnoha místech byly na ulici vytažené bedny a ryčela tam hudba a někde se i tancovalo. U vchodu na nábřežní promenádu parkovaly stovky motorek, stovky mladých lidí stály ve frontě na vstup na jakousi hudební produkci a taky promenáda byla plná korzujících lidí. Okukovali jsme, co bychom mohli pojíst, a padla nám do oka nepříliš vábně vypadající provozovna, kde na pultu u vchodu byla vystavena velká plochá mísa s něčím na pohled vzdáleně připomínajícím paellu. Objednali jsme si dvě porce a sledovali, jak pán, který nám jídlo chystal, na misky postupně přidával kde co, dokud nebyly plné. Postavili nám dvě židle k jezeru, sedli jsme si, pojedli a shodli se, že nám to náramně chutnalo. O pár kroků dál jsme si kupili tuborg, seděli, pomalu upíjeli a koukali na život okolo. Mezitím se setmělo. Dali jsme se po cestě dál kolem zahradních partů restaurací na hlavní ulici, která ústila do hlavní ulice, po níž jsme se pak vrátili do hotelu. Cestou jsme sledovali několik tanečních produkcí a přišlo nám, že se předvádějí nějaké organizované skupinky (zájmové kroužky???) spíš než by to byla doopravdy spontánní akce, i když jsme se setkali i s tím, že kolem bedny poskakovali zejména pánové staršího věku, ale každopádně to bylo zajímavé. Připomněl jsem si průvodce po Nepálu, který jsme měli s sebou při první výpravě, v němž bylo napsáno, že Pokhara má oproti nervóznímu Kathmandu skoro mystickou atmosféru. Vidím to sice trochu jinak, a sice že atmosféra není mystická, ale Lakeside a Damside v Pokhaře jsou jedna velká hospoda, do které se chodí lidi bavit, a proto nestresují, jako občas v Kathmandu, i když obecně jsou místní obyvatelé klidnější, než u nás, snad proto, že vesměs věří, že tu nejsou naposled, a když to teď není žádná sláva, příště bude líp. Oproti Thamelu jsou tady podél silnice široké chodníky, takže se člověk nemusí bát, že ho nějaký pitomec porazí, nebo přejede, a taky smradu z výfuků je méně, protože ze širokých ulicí se snáz vyvětrá. Ve výsledku ale vyjde tahle pohodová atmosféra s mystickou atmosférou nastejno a obzvlášť v době svátků.

Sobota 2. listopadu

Pokhara - Jomsom - Kagbeni

Tak dlouho včera Soňa debatovala s recepční, jestli máme jet na letiště ve čtvrt na šest, nebo v půl šesté, až řidič pravil, že přijede v pět a bylo to. Vstáváme tedy tak, abychom v pět byli nachystaní na odvoz. Letíme z jiného letiště, podstatně skromnějšího, než to mezinárodní, na které jsme včera přiletěli, odkud lítají jen vnitrostátní lety malými letadly. Když jsme přišli do letištní haly, bylo tam asi pět lidí. Nejvíce nás zaujala mladá dáma v oblečení poněkud extravagantním s ohledem na předpokládané cílové místo cesty, sestávajícím z legin, stříbrných sněhulí a stříbrné prošívané bundy s huňatým límcem. Letadlo mělo letět v šest, ale zanedlouho nám bylo jasné, že to bude zase jako obvykle trochu jinak, a taky že bylo. Letěli jsme nakonec asi ve čtvrt na devět. Na rozdíl od včerejška nebyla informace o zpoždění a o odletu vystavena na žádné informační tabuli, protože tam nic takového neměli, ale bylo třeba hlídat vyvolávání zřízenců, do kterého letadla se má právě nastupovat. Při security checku mi navíc mladá dáma v policejní uniformě sebrala zapalovač, který do té doby nikomu nevadil. Protože v letadle jsme seděli hned za přepážkou oddělující pilotní prostor od prostoru pro cestující, nemohl jsem přehlédnout, že letíme Turboletem L 410, jak bylo napsáno na ceduli na přepážce. Potěšilo a uklidnilo mě to, protože turbolety lítají už přinejmenším padesát let a nevzpomínám si, že by někdy nějaký spadl. Ten náš byl podle cedule vyrobený v roce 1986, takže jsem si říkal, že je to určitě prověřený a spolehlivý stroj se kterým bude radost letět. Koneckonců před devíti lety jsme z Lukly do Kathmandu letěli taky turboletem a přežili jsme to ve zdraví. Když nastartovali motory, kabinou se rozlehl pekelný kravál, dvacet minut cesty ale proběhlo v pohodě. 

Poslal jsem sms, že už letíme, gajdovi, a v Jomsomu na letišti už na nás čekal podsaditý chlápek jménem Ramesh. Prý je to nějaký příbuzný Oma, který byl naším gajdou na posledním treku, nepodařilo se nám ale zjistit, v jakém příbuzenském poměru vlastně jsou. Milan nás sice upozorňoval, že ten člověk umí anglicky jen velmi málo, ale řekl bych, že v tomhle hodnocení se zase jednou projevila jeho vlídná a mírná povaha. "Velmi málo" je totiž velmi laskavé hodnocení, protože mnohdy bylo vidět, že nerozumí ani velmi jednoduchým otázkám, a jeho oblíbená odpověď byla Yes. Z tohohle deficitu a taky z toho, že zjevně neuměl zacházet s mapou, v průběhu treku vzniklo pár mrzutostí při volbě trasy, které se ale díkybohu neprojevily v celkovém dojmu z výletu. Dali jsme si snídani a pak se snažili dozvědět se od něj, jestli by se dala někde sehnat plynová kartuše. Nejsem si jistý, jestli vůbec pochopil, že něco sháníme a co to je, každopádně jsme kartuše ale tady, ani nikde jinde za celou dobu nezahlédli, protože poslední trekkerský obchod byl zřejmě právě v Pokhaře. Možná se sice něco dalo najít v centru Jomsomu, z letiště jsme ale zamířili ven z města. Ešus a vařič jsem tudíž tahal zbytečně a na treku jsme byli odkázáni na čaj, jehož malá konvice s jedním pytlíkem uvnitř stála obvykle zhruba tolik, co jedno jídlo. 

Milan naplánoval, že první den máme jít jen z Jomsomu do Kagbeni. Když jsem to v itineráři viděl, kroutil jsem hlavou. Přišlo mi to totiž jako zbytečná ztráta času, vždyť jsou to tak dvě hodiny chůze a vycházeli jsme po desáté. Nakonec jsem ale byl za to rád. Když jsem si totiž hodil bágl na záda, uvědomil jsem si, že s těžkým báglem jsem naposled chodil před pěti lety právě tady, a záda mi začala velmi rychle dávat najevo, že na něco takového už nejsou zvyklá. Navíc se mi velmi špatně šlo kvůli nevyzkoušeným vložkám v botách. Trochu pomohlo, když jsem vložky vyměnil za originální, které jsem vzal prozíravě s sebou, ale beztak jsem byl velmi šťastný, když jsme dorazili do cíle cesty a sundali bágly ze zad. K našemu radostnému překvapení byla na pokoji sociálka. Jen co jsme se nastěhovali, objevil se Om, který se vracel z treku se třemi klienty. Protože jsme měli čerstvou zprávu, že se stal podruhé otcem, neodpustil jsem si připomenout mu jeho oblíbenou hlášku před pěti lety Single life, good life. Zamyslel se a pak rozšafně pravil Times are changing. Bylo vidět, že posledních pět let ho hodně změnilo, protože se choval mnohem suverénněji a "gajdovštěji" a působil mnohem dospěleji, než na treku kolem Manaslu. I on nás ale zarmoutil, protože nikde dál po cestě prý žádný trekařský obchod není. Přemýšleli jsme, co si dát k obědu, a napadla nás thukpa, když jsme kousek od Tibetu. Když nám ji přinesli, konstatovali jsme, že jsme si dobře vybrali, protože jako obvykle byla velká miska kromě polívky plná nudlí, zeleniny a masa. 

Od minule jsem si pamatoval, že Kagbeni je velmi "rázovitá" a hlavně velmi fotogenická vesnice, takže jsme po obědě sebrali foťáky a šli na procházku. Paměť neklamala, hlavně stará část vesnice a gompa stály za hromadu fotek, protože když si člověk odmyslel výdobytky civilizace, jako dráty elektřiny, veřejné osvětlení a všude stojící motorky a skútry, byl to konečně nefalšovaný archaic Nepal. Do hotelu jsme se vrátili s tím, že zítra se ukáže, zač je toho loket, protože i Soňa se mi svěřila, že si představovala, že to půjde líp, než to šlo.

Neděle 3. listopadu

Kagbeni - Chele

Když jsem si ráno hodil bágl na záda, měl jsem daleko lepší pocit, než včera, takže jsem vyrazil v optimistické náladě. Už včera nám Ramesh řekl, že první dva dny treku půjdeme po silnici. Nebylo to ale tak zlé, jak jsme čekali. Asfalt zmizel až na výjimky hned za Kagbeni a provoz byl minimální. Silnice se kroutila mezi slepencovými skalami, na kterých absentuje takřka jakýkoliv porost. Ostatně na wikipedii jsem se dočetl, že Upper Mustang je vysokohorská poušť. Před polednem jsme přišli do vesničky jménem Tangbe, kde jsme se zastavili v lodži na oběd. Chvilku jsme uvažovali, co si dát, a pak jsme se po včerejší dobré zkušenosti rozhodli pro thukpu a na oběd si ji pak dávali až do konce treku. Zanedlouho potom jsme došli do vesnice Chhusang. Zatímco Ramesh vyřizoval formality u checkpostu, přešli jsme přes most na druhou stranu k něčemu, co byla buď stará část vesnice, nebo jiná bývalá vesnice. Na mapě se to jmenovalo Chhomnang a byla to zmenšenina toho, co jsme už včera viděli v Kagbeni, slepenec starých domů protkaný uličkami a průchody. Pokračovali jsme dál proti proudu řeky a potěšilo mě, že jsem v pohodě zvládl i závěrečné stoupání do cílové vesnice Chele. 

Ramesh nás zavedl do hotelu, kde jsme i tentokrát (a dlužno dodat, že do konce treku tomu nebylo jinak) bydleli v ensuit pokoji. Byla to zásadní změna oproti ubytování na všech dosavadních výletech, protože vždycky v minulosti byla standardem místnost, nebo kóje vybavená dvěma palandami a veškerá sociálka byla v lepším případě na konci chodby a v horším mimo budovu. Ne vždycky se to, v čem jsme bydleli, dalo přitom vůbec budovou nazvat, ale občas to připomínalo vzhledem i provedením spíš zahradní boudy na nářadí. Příjemné pro mě taky bylo, že v sociálce byly záchodové mísy a ne šlapky, na kterých bych měl zásadní problémy s koleny. Oproti minulým dobám se změnilo i to, že všechny jídelní a ubytovací prostory byly hojně vybaveny nabíjecími místy, takže se ukázalo jako zbytečné tahat s sebou solární panel s powerbankou. Soňa si zašla na záchod a další půlhodinu jsem slyšel jen střídavé pouštění vody. Když se zase objevila, dozvěděl jsem se, že důvodem nebyly její střevní problémy, jak jsem se obával, ale že záchod byl snad ucpaný, nebo přicpaný a bylo nutné jej zprovoznit. 

Osprchovali jsme se a šli okouknout vesnici. Nebyl to sice takový labyrint, jako předtím v Kagbeni a Chhomnangu, ale znovu na nás působilo kouzlo starých baráků s typickými hradbami dřeva na okraji střechy a všudypřítomnými malými chorteny, zídkami s modlitebními mlýnky a pětibarevnými vlaječkami a prapory. Soňa si dala na večeři dalbhat už včera a dnes jsem se k ní připojil i já. Zjistil jsem totiž, že za posledních pětadvacet let se tohle nepálské národní jídlo výrazně změnilo. Zatímco v roce 1999 sestával dalbhat doopravdy jen z rýže a čočkové omáčky, která se na rýži nalila, životní úroveň se evidentně zvedla, protože na tácu byla pravidelně kromě rýže a misky s dalem i hromádka "vegetables", směsi, jejímž základem byly brambory, hromádka domácích pickles podle vlastního receptu každé stravovny, mnohdy, i když ne vždycky, hromádka spařené nati a když si člověk objednal non veg dalbhat i miska s dušeným masem, takže už to není jen jídlo pro chudé. Nezměnil se zvyk přidávat na požádání rýži, čočku a nově i zeleninu, takže člověk se vždycky večer opravdu důkladně najedl. Tím jsme až do konce treku vyřešili otázku večeře, a když se nás Ramesh zeptal, jestli jako obvykle, stačilo kývnout a Ramesh objednal v poledne thukpu a večer dalbhat s malou konvicí zázvorového čaje na šest hodin. Velmi rychle ke standardu přibyla i snídaně, na kterou jsme si dávali o půl osmé, nebo když nás čekal dlouhý den v sedm hodin sestavu vyzkoušenou už na minulém treku, omeletu s čapatami a k tomu small pot of black tea.

Pondělí 4. listopadu

Chele - Syangbocche

Od pohledu na mapu to vypadá jako první těžší den, takže snídáme v sedm a pak vyrážíme odhodlaně do kopce. Stezka zkracuje silnici, ze které definitivně zmizel asfalt, a stoupá až do výšky skoro 3 500 metrů. Po dvou a půl hodinách zastavujeme ve vesnici Samar na brzký oběd, protože dál už nebude možnost se najíst. Odložili jsme batohy. Soňa potěžkala Rameshův batoh, oproti našim možná poloviční (ostatně Ramesh Trek absolvoval v podvlékacím tričku s dlouhým rukávem, přes které měl Milanovo firemní tričko, a podle mého názoru tyto dvě součástky neměnil za jiné stejné, a nad tím měl jen prošívanou /v originále péřovou/ fejkovou tlustou bundu z Thamelu s nápisem The North Face), a zjistila, že je oproti jejímu předpokladu překvapivě těžký. Když se zeptala Rameshe, co v něm má, dozvěděla se, že jablka, která nám servíroval jako zákusek každý den po večeři. 

Thukpa na čerstvém vzduchu přišla vhod a s plnými žaludky kráčíme dál. Cesta napřed klesá kolem chortenu do dolíku a odtud se zvedá k sedýlku, odkud je pěkný výhled po okolí. Nějakou dobu se cesta dál houpala po hřebínku a pak spadla hluboko do díry až ke korytu potoka. Moc se mi to nelíbilo, protože jsme jednak ztratili veškerou výšku, jednak mě začala bolet kolena a bržďáky byly pryč. Někde tady by měla být podle mapy jeskyně se svatyní. Když se na to ptáme Rameshe, ukazuje, že jeskyně je nahoře nad námi, prý tak deset minut. Sundáváme si bágly, protože Ramesh se nabídl, že u nich počká, a pochodujeme nahoru. Všude kolem přibývá vlajkové výzdoby a když jsme přišli k jeskyni, zjistili jsme, že to není jeskyně s krápníkovou výzdobou, na jaké jsme zvyklí a jakou jsme očekávali, ale skalní svatyně, malinká budova s nádvoříčkem a obytnou částí postavená před dírou do skály, kterou obývá jeden mnich. Ramesh nám řekl, že peníze nebudeme potřebovat, ale teď to vypadá, že vstup nebude zadarmo. Dole jsme potkali Němce, se kterými jsme bydleli už včera, a nahoře je jejich gajda. Ten nás ujišťuje, že vstupné se nevybírá, pokud tedy člověk nechce nechat příspěvek, což se doporučuje. Prosíme jej, aby vysvětlil tomu lámovi, že bychom příspěvek dali rádi, bohužel u sebe ale žádné peníze nemáme. Láma jen krčí rameny, ale ve vstupu nám nebrání. "Jeskyně" je spíš převis a vhloubenina, než opravdová jeskyně, prolízka nahoru a zase dolů, socha Buddhy ve skleněné vitríně a obvyklá výzdoba. Scházíme dolů a čeká nás závěrečné stoupání do Syangbocche. Už toho začínám mít pomalu dost. Stoupání trvalo něco přes hodinu, ale přišlo mi nekonečné. Nakonec jsme se přece jen vyhrabali k silnici, která prochází mezi snad pěti domy, ze kterých vesnice sestává, a byl jsem opravdu velice rád, že dnes už nemusíme nikam jít. Před hotelem, ve kterém bydlíme, stojí pár džípů, kolem nichž se motají domorodé rodinky a vyrábějí selfíčka, jev který se pravidelně opakoval všude, kde bylo bydlení u cesty.

Úterý 5. listopadu

Syangbocche - Ghemi

Syangbocche je vysoko na kopci a protože krajina je holá, je ráno od hotelu pěkný výhled na okolní kopce i na zasněžené hory na obzoru. Vycházíme vzhůru do kopce, ale zanedlouho se cesta láme dolů. Před polednem přicházíme do vesnice Ghiling. V protější stráni je vidět typicky cihlově červenou budovu gompy. Ramesh se ptá, jestli se tam chceme podívat. Když přikyvujeme, jdeme k bráně. Ráno jsem se cítil líp, než jsme po včerejšku očekával, ale na strmých schodech jsem cítil, že bržďáky dostaly včera co proto. U brány se objevil chlápek, který od nás vybral po dvou stovkách a pak gompu odemkl s tím, že se nesmí fotit oltář. Bylo mi to docela líto, ani ne proto, že by byl oltář tak skvělý, ale kvůli tomu, co bylo na plošince před ním. Už dříve jsme si všimli, že věřící nechávají na posvátných místech různé obětiny, jako třeba pečivo, nebo ovoce, a totéž jsme viděli i v některých thankách v Kathmandu při festivalu. Tady před sochou Buddhy stály láhve s nejrůznějším obsahem od coca Coly po alkohol a mezi nimi ležely i peníze. Prohlídka netrvala dlouho, ale pán nás vede ještě o něco výš. Tam je druhá menší budova. Pán ji odemyká s tím, že dovnitř prý můžou jen muži. Jdu se tedy podívat, ale žádné nemravnosti jen pro pány se nekonají, je to jen další gompa o něco "komornější", menší a míň vyzdobená, než ta dole. Účel mi zůstal skryt, protože nemělo smysl se Rameshe ptát, proč to tak je, a člověk, co nás provázel, anglicky taky mluvil jen very little. 

Scházíme dolů do vesnice a skrze ni zase k silnici. V lodži nahoře u silnice si dáváme thukpu a pokračujeme dál. Přišlo mi docela legrační, když jsme minuli hotel, na kterém bylo napsáno, že petrol a diesel jsou available here. Připadal jsem si skoro jako někde v americkém zapadákově před sto lety, pokrok ale ani tady nezastavíš a s karavanami mul, nebo dokonce nosiči, které jsme pravidelně potkávali na předchozích výletech, jsme se tady nesetkali ani jednou, protože všechno se už vozí auty. Hned za hospodou jsme si vyfotili obzvlášť fotogenický chorten. 

Netrvalo zase tak dlouho a dole pod námi se objevila vesnice Ghemi, cíl naší dnešní cesty. Ramesh nás zavedl do budovy, na které bylo napsáno Hotel Royal Mustang. Už mnohokrát jsem si na treku ověřil, že označení Hotel je často hodně eufemické, v tomhle případě to ale nebyla ani náhodou nadsázka. Budova byla v typickém místním stylu postavená do pravoúhelníku s atriem uprostřed vyplněným sedacím nábytkem, kdysi nezakrytým a teď pod průhlednou krytinou, ochozem v prvním patře a pokoji kolem dokola ve dvou patrech. Na pokoji jsme našli kromě obvyklé výbavy stolek se dvěma židličkami, rychlovarnou konvici a u ní pytlíky s čajem a nescafe, lahvovou vodu, bílé ručníky, flaštičky se šampony a dokonce toaleťák na záchodě. Nechali jsme vevnitř bágly, šli se projít po vesnici, než se setmí, a jako obvykle jsme ulovili spoustu obrázků. 

Upozornili nás, že jíst budeme v budově naproti. Uvnitř na nás dýchla historie. Bylo vidět, že tenhle barák je doopravdy hodně starý a že určitě nepatřil chudým lidem. Když nás uviděl mladý kluk, který se tam vyskytoval, zeptal se nás, jestli jsme ten dalbhat o šesti, a když jsme přisvědčili, pozval nás sníst si ho do kuchyně. Potěšilo nás to, jednak proto, že v kuchyni se vařilo a tedy i topilo, a hlavně proto, že jsme se mohli koukat, jak to v srdci domu chodí. Vládla tam až neskutečná pohoda, gajdové a nosiči posedávali na lavicích podél stěn pokrytých koberci a povídali si, nebo studovali obsah svých mobilů a tým vedený blahobytně vyhlížejícím kuchařem v klidné souhře vyráběl jídlo. Vydrželi jsme tam až do osmi hodin. Pak už nám bylo blbé tam jen tak vysedávat, takže i když nás nikdo nevyháněl, odešli jsme bydlet po královsku.

Středa 6. listopadu

Ghemi - Charang

Ráno nebylo úplně příjemné. Začalo to tím, že ještě za tmy začali dělat rámus džípaři bydlící v sousedních pokojích. Když jsme přišli na snídani a Soňa se zeptala, jestli bychom mohli posnídat zase v kuchyni, bylo jí řečeno, že to nejde, a šli jsme snídat do dining roomu. Sice byl vybavený podobně jako kuchyně, ale atmosféra chyběla. Při čekání na snídani jsem se vydal za paní domácí zaplatit. Nevím, jestli sehrálo roli, že u toho nebyl Ramesh, který obvykle bdělým zrakem kontroloval správnost vyúčtovaných částek, ale paní mi napočítala 9 800 rupek, přestože standardně se cena vždy pohybovala někde mezi pěti a sedmi tisíci. Na účtu jsem hned nahoře zahlédl položku accomodation za 5 000 rupek., tedy bezmála čtyřicet dolarů. Holt za královské ubytování královská cena. V článku o Mustangu v National Geographic jsem se dočetl, že v Lo Manthangu provozuje hotel stejného jména (podle webových stránek jediný zaručeně luxusní) pan král osobně, a další stejnojmenný hotel jsem vygooglil v Muktinathu. Tipl bych si tudíž, že spolu s boutique hotelem Maya's Heritage Inn, který patří králově neteři v Charangu, je to buď "řetězec", nebo franšíza, protože i královská rodina musí být z něčeho živa. Z ceny jsem nebyl ani náhodou nadšený, ale co mi zbývalo, než zaplatit. Pustili jsme se do snídaně. Přerušila ji paní domácí, které mi s mnohými omluvami sdělila, že to není 9 800, ale 10 500, protože prý zapomněla do vyúčtování započítat jednu snídani. Málem mi zaskočilo. 

Dojedli jsme, dobalili a vyrazili směrem k Charangu. Soňa koukla na program připravený Milanem, na kterém bylo napsáno, že to má být tak šest až sedm hodin, a připravili jsme se tudíž, že půjdeme celý den. Začátek cesty vedl z kopce k řece. Po cestě nás zaujalo rojení supů u vody, takže foťáky pracovaly naplno. Cesta se od vody zvedla a docela nás iritovalo množství džípů a motorek, které se po ní zrovna valilo. Postupem času jsme zjistili, že větší pohyb aut probíhá vždycky ráno a večer, kdežto přes den toho moc nejezdí, a tohle byla právě doba ranní špičky. Uhnuli jsme na cestu pro pěší, ale ani tam jsme od nich neměli klid, protože někteří si zkracovali cestu, přestože úspora snad půl kilometru nemohla mít na ekonomiku provozu ani čas jízdy žádný vliv. Přešli jsme vrchol kopce a před námi se objevil pohled na Charang, vedle Lo Manthangu podle Rameshe nejhezčí místo v Upper Mustangu. 

Zabočili jsme do hotelu u cesty a Ramesh nám k našemu velkému překvapení oznámil, že tady dnes končíme, přestože jsme si mysleli, že je to jen přestávka na oběd. Před budovou stálo několik jeepů a jídelna byla plná lidí cpoucích se dalbhatem. Jen mimochodem: tak, jak je dalbhat národním jídlem, tak je taky národním zvykem pojídat ho pravou rukou a ne příborem, nebo jeho částmi, a je docela legrační sledovat skupinku vedle sebe sedících lidí, jak se krmí, protože jejich pohyby i frekvence, se kterou si dalbhat házejí do pusy, jsou jako přes kopírák a celé to vypadá skoro jako nacvičené číslo. Když jsem se rozhlédl, na první pohled jsem nabyl dojmu, že se Ramesh rozhodl ukázat nám, že když se nám nelíbí ubytování, které nám vybírá, následky si poneseme sami. Po cestě mu totiž Soňa vysvětlovala, že není nutně třeba vybírat nejdražší bydlení, které se nabízí. Díkybohu to tak ale nebylo. Ubytování bylo ve ensuit pokoji standardní výbavy a kvality a v dining roomu vedle atria jsme byli skoro sami. Za chvilku se tam nastěhovali nově příchozí a jeden z nich s námi navázal řeč. Dozvěděli jsme se od něj, že je řidičem džípu, a že cílem džípů je sedlo Kora, přes které vede státní hranice s Čínou. Chtěl jsem být vtipný a zeptal se, co je tam tak zajímavé, jestli pohled do Číny, nebo něco jiného, a mladý muž mi vysvětlil, že je tam nákupní centrum. Začalo mi docházet, že podstatnou příčinou dopravního ruchu je, že místní, kteří za vstup do Upper Mustangu na rozdíl od cizinců neplatí, jezdí nakupovat na hranice a jejich hlavní zábavou po cestě je výroba selfíček. Přišel se podívat taky pan domácí, nesympatický slizký a vlezlý jedinec. Ten se pro změnu pochlubil, že prý čtyři roky vydělával v Curychu a německy mluví lépe, než anglicky, takže aby měl radost, prohodili jsme spolu pár zdvořilostních frází v němčině. Chlubil se nám taky, že je z dobré rodiny, protože jeho strejda je prý představeným kteréhosi místního kláštera a kamarádí dokonce s dalajlámou, a že jeho manželka toho času dlící v New Yorku, za níž se prý chystá, je příbuznou mustangské královny. Aby dokázal, že nekecá, ukazoval nám bohatou fotodokumentaci v mobilu. 

Celé odpoledne jsme měli čas, takže Ramesh dostal volno a šli jsme se projít po vsi. Přišli jsme k velkému baráku v ne zcela dobré kondici, kolem kterého polehávali nepříliš přátelsky se tvářící velcí psi. Raději jsme jej obešli z druhé strany a po úzkém hřebínku vystoupali k něčemu, co mohla být dříve strážní věž, nebo pozorovatelna, a odkud byl krásný výhled do okolí. Odtud jsme přešli ke gompě hned vedle. V ní jsme potkali německé manžele, se kterými jsme se potkali už několikrát předtím. Měli s sebou gajdu, z jehož výkladu jsem pochytil, že ta velká stavba vedle je snad bývalý královský palác. Prošli jsme si areál, zjistili, že v něm lámové v minulosti provozovali školu, zazvonili si na zvon a bouchli do gongu a pomalu jsme za četného fotografování procházeli vesnici zase zpátky k hotelu. Po večeři se Ramesh vrátil k dopolední konverzaci o ubytování. Když jsme mu řekli, že jsme za minulé ubytování zaplatili deset a půl tisíce rupek, vypadal úplně zdrceně a dokolečka opakoval, že je mu to líto, že prý mu majitelé řekli úplně jinou cenu za bydlení, a že si pohlídá, aby se to neopakovalo. Vzali jsme to na vědomí, uklidňovali ho, že se zkrátka stalo a teď už o nic nejde a s tím se rozešli do svých komnat.

Čtvrtek 7. listopadu

Charang - Lo Manthang

Podle plánu máme dnes jít z Charangu do Lo Manthangu. Ráno jsme si chtěli podle mapy ujasnit, kudy půjdeme. Nabízely se totiž dvě možnosti. Buď doleva od silnice přes gompu Ghar a sedlo Choku 4200 metrů vysoké (nejvyšší bod treku), nebo po čtyřtisícovém hřebeni napravo od silnice, na který bychom měli vystoupat hned zrána. Na žádné z tras nebyla na mapě vyznačena možnost stravování a protože první varianta byla podle mapy zjevně o dost delší, chtěli jsme vědět, kterou cestou se dáme a jestli si pořídit nějaké zásoby. Ukázal jsem Rameshovi mapu a začal to s ním probírat. Ramesh nonšalantně prohlásil, že k jídlu si nic brát nemáme, protože do Lo Manthangu jsou to čtyři hodiny. Vůbec mě tedy nenapadlo pochybovat, že půjdeme kratší cestou, i proto, že podle Milanova itineráře bychom měli první den zpáteční cesty ukončit v Ghemi, kam se dá odbočit od gompy, takže pokud se teď dáme cestou napravo, pokaždé půjdeme jinudy. Ramesh se ale kupodivu držel stále cesty nalevo od silnice, a zanedlouho bylo jasné, že jsme si buď nerozuměli, nebo je všechno jinak, než jak jsme se domluvili, a že půjdeme delší cestou. 

Přicházíme k mostu přes potok. U něj jsou kameny popsané "ukazatelem" a přestože logicky bychom měli jít stále dál doleva po hlavní cestě ke gompě, Ramesh volí cestu přes můstek doprava. Procházíme vesnicí a kousek za ní se cesta ztrácí. Díkybohu je v potoku málo vody a dá se přejít zpátky na hlavní cestu, aniž bychom se museli vrátit k můstku. 

Kolem půl dvanácté přicházíme ke gompě. Velká cedule hlásá, že jde o památku z osmého století a proto se americký velvyslanec uvolil z nadace na záchranu památek vydat 285 tisíc dolarů na její statické zajištění před zemětřesením. Gompa je doopravdy pěkná, krásně zasazená do krajiny a nonšalantně omšelá. Když jsme si ji prohlédli zvenčí, Ramesh sehnal člověka, který nám ji za dvě stovky za osobu odemkl. Úžasná byla i vnitřní výzdoba, prý autentická, kombinace čínských a indických prvků, škoda jen, že se nesmělo fotografovat. 

Když jsme se kolem půl jedné nachystali k odchodu, Ramesh prohodil, že do Lo Manthangu jsou to ještě čtyři hodiny. Raději jsem spolkl, co jsem měl v tu chvíli na jazyku. Díkybohu jsme měli s sebou výživné tyčinky, což Ramesh samozřejmě nemohl vědět, ale pokud bychom je neměli, přišly by problémy se žaludkem z hladu. Cesta do sedla stoupala jen poznenáhlu, takže z tohohle pohledu žádná hrůza, ale odpoledne bylo doopravdy dlouhé. Za sedlem navíc začal foukat ostrý studený vítr, takže do Lo Manthangu jsme dorazili krátce před setměním prochladlí a notně ušlí. 

V zařízení jménem Norling guest house nám Ramesh ukázal pokoj, kde budeme bydlet, rohový s jednoduchými neutěsněnými okny na dvě strany. Bylo jasné, že v tomhle pokoji si tepla neužijeme, takže po večeři jsme zůstali v dining roomu. Když jsme přišli, nebyl v něm kromě nás nikdo, ale během následující půlhodiny se objevilo několik scorpionů a motorek a hotel se zaplnil posádkami. Už předtím jsme si všimli, že se tihle lidé, obvykle mladší mužové nepříliš sportovních postav, ale s o to pečlivější úpravou vlasů a vousů oblečení do černých teplákových souprav a sněhobílých sportovních bot nejlépe značkových, nebo aspoň fejkových (vždycky uvažuju, co všechno musí majitelé dělat, aby jejich boty byly pokud možno nejméně stejně bílé, jako když si je koupili), cestující buď v pánských skupinkách, nebo v doprovodu svých rodin chovají velmi nenuceně, a tak tomu bylo i tentokrát. Do rohu místnosti si sedl jeden takový týpek, na stůl před sebe postavil mobil a začal do něj křičet tak hlasitě, že ho ten, s kým telefonoval, musel slyšet snad i bez telefonu. Vydrželi jsme to tak možná půl hodiny a pak šli radši bydlet do ledárny.

Pátek 8. listopadu

Lo Manthang

Protože v pokoji doopravdy nebylo ráno úplně teplo a hned za rozednění začaly navíc startovat džípy a motorky zaparkované pod našimi okny, probudili jsme se brzo. Chvíli jsme se převalovali a pak jsem dostal nápad, že s ohledem na předpokládaný výskyt návštěvníků přes den by nebylo špatné do města vyrazit už ráno a vyfotit si ho bez lidí. Soně se nápad zalíbil a tak jsme zhruba ve třičtvrtě na sedm vyrazili. 

První problém byl najít vstup do města. Lo Manthang je na mapě označený jako "walled city". Má tvar protáhlého obdélníku ohraničeného hradbami, ale před odchodem jsme se do mapy nepodívali a nevěděli tudíž, kde najít vchod. Na naší krátké straně jsme vchod neviděli. Pustili jsme se proto podél dlouhé strany hradeb po ulici, kde už ráno panoval čilý pohyb aut, motorek i lidí. Vstup jsme našli až na kratší druhé straně obrácené přímo do údolí. Vevnitř skutečně takřka nikdo nebyl a mohli jsme se procházet a procházet a fotit a fotit. Atmosféru procházce dodávaly zvuky bohoslužby z některé z gomp. 

Do hotelu jsme se vrátili až před půl devátou, posnídali a pak se vedeni Rameshem vydali do gompy vypínající se ve stráni nad městem. Ramesh sice znal zkratku, problém ale nastal, když jsme přišli k bráně a přes ni byla natažena zábrana z plotoviny. Ramesh zavolal na telefonní číslo, které tam bylo vyvěšené, a dozvěděl že, že dnes mají zavřeno. Navrhl nám, že bychom mohli jít do jakési jiné svatyně a ukázal nám fotku v telefonu. Svatyně se nápadně podobala jeskynní svatyni, jakou jsme už jednou viděli. Ujistili jsme se, že je to skutečně něco podobného, a pak usoudili, že za půldruhé hodiny cesty tam a pak zase zpátky nám tenhle zážitek nestojí, a vrátili se do města. 

Ramesh dostal volno a protože bylo poledne, zašli jsme na thukpu s tím, že pak budeme v exploataci pokračovat. Záhy jsme ale zjistili, že pokračovat není v čem. I po obědě bylo město takřka stejně pusté, jako ráno, a nezvětšilo se, takže nebylo co nově objevovat. Královský palác byl zavřený, stejně jako gompy a kromě pár obchůdků na plácku před palácem ve městě nebylo vůbec nic. Narazili jsme na provozovnu malíře thanek, který měl pár pohledů (takřka žádné ale z Lo Manthangu, nebo Mustangu vůbec) a od něj zjistili aspoň, kde bychom mohli dostat slušné kafe. Zašli jsme ven za hradby, dali si kafe, napsali pohledy (známky nebylo koupit kde) a pak šli na vyhlídkovou terasu, kterou shodou okolností ve svém domě provozoval ten malíř. Pohled přes střechy s vlajícím praporky do krajiny byl sice kouzelný, ale co dál. 

Sešli jsme dolů na náměstíčko před palácem a protože začalo jako obvykle foukat, našli si místečko v koutku, kam svítilo sluníčko. Po chvíli si k nám přisedl pán, který provozoval jeden ze dvou obchůdků s artizanatem naproti, a dal se s námi do řeči. Z trialogu se stal po nějaké době jeho monolog přerušený jen když se mu nelíbilo, že krávy vracející se z pastvy chtějí jít nakupovat do jeho krámku. Dozvěděli jsme se hlavně, že doba se změnila k horšímu, protože nikdo už nevede duchovní život, ale všichni chtějí jen materiální prospěch. Všichni utíkají jak z Nepálu tak z města, kde už zůstávají jen majitelé domů, i proto, že život je tady těžký, v zimě vládnou holomrazy a teplota klesá pod dvacet pod nulou. Jen dvě procenta zboží jsou podle něj domácího původu a jinak všechno z dovozu, hlavně z Číny, která si stále více Nepál přivlastňuje a střídá v tom Indii, která když už nic jiného je aspoň demokratický stát. Nejhorší na tom bylo, že to všechno byla evidentně pravda, jak už jsme sami buď viděli, nebo věděli. Opakovaně jsme totiž potkávali stavební stroje, na nichž se skvěl nápis Chinese aid for shared future, a že město není v dobré kondici, bylo zjevné. Během dlouhé doby, co jsme si povídali, na náměstí přišlo pár skupinek lidí (zřejmě posádek džípů projíždějících kolem), kteří si udělali selfíčka a pak zase odešli, aniž by se aspoň rozhlédli, a klid, který na náměstíčku panoval, rušil jen velký hafan na balkoně v prvním patře královského paláce, který vytrvale štěkal. Už mi bylo jasné, proč Milan pochyboval, že bychom si v případě potřeby mohli v Lo Manthangu vyměnit peníze, a celá moje představa tohohle města jako turistického magnetu vzala za své. Zatímco dříve to totiž bylo hlavní město království Lo, které bohatlo z kontroly cesty, po které se vozila sůl, teď je to jen umírající skanzen. Království zrušili, královský palác se pomalu začíná rozpadat, protože ho poničilo zemětřesení a na opravu nejsou peníze, král umřel a královna odešla do Kathmandu, jak mi nazítří řekl Ramesh, když jsem se ho na to ptal, město uvnitř hradeb živoří a žijí jen ulice na vnější straně hradeb, kde jsou nastavěny hotely a lodže, ve kterých jedí a nocují "poutníci" putující na nákupy do nákupního centra v sedle Kora na čínské hranici. Služby pro trekkery, jako třeba směnárny, nebo dokonce trekařské obchody, nejsou zapotřebí, protože by se neuživily, když trekkery by bylo možné spočítat na prstech, a živoří i těch pár obchůdků uvnitř města. Bylo mi z toho smutno, protože si nedokážu představit, co by se muselo stát, aby se do tohohle fascinujícího místa vrátil život. Nebožtík pan bývalý král v článku v National Geographic pravil, že nadějí pro Lo Manthang i království je možná nová silnice, ale podle toho, co jsme viděli, se naděje přinejmenším prozatím nesplnila ani náhodou. 

Blíží se večer a začíná se ochlazovat, takže se vracíme do hotelu. Stejně jako včera se hotel navečer plní lidmi z džípů a motorek, kterých přibývá i v dining roomu. Když jsme do něj přišli, seděly tam už dvě německy hovořící mladé dámy, které jsem předtím viděl korzovat po městě. Zjevně jim bylo chladno, protože požádaly gajdu, ať zajistí zapnutí heateru, před kterým seděly. Paní domácí heater nastartovala a nastavila na velmi úsporný provoz. To ale dámám nestačilo, takže jen co odešla, jedna z nich přidala plynu. Paní domácí, která po chvíli procházela, heater stáhla, ale dámy ho zase rozjely a tak se to ještě párkrát opakovalo, než dámy odešly do svých komnat. Zanedlouho po nich jsme se pak sbalili i my.

Sobota 9. listopadu

Lo Manthang - Charang

V noci jsem měl problém, protože na mě po čase zase přišla apnoe a skoro jsem se nevyspal. Ráno jsem se tudíž necítil příliš svěže. Když se proto Ramesh zeptal, jestli půjdeme stejnou cestou, jakou jsme přišli, vybrali jsme si druhou cestu, která by nás po hřebeni přes sedlo Dhi La 3950 metrů vysoké měla dovést do Charangu a odtud do Ghami. Přišlo nám totiž jednak, že to bude jednodušší cesta, protože se nebudeme šplhat tak vysoko, a jednak že se dá v Charangu naobědvat. Ramesh na to kývá, když mu to ukazuju na mapě, takže po snídani vyrážíme do sedla Lo nad Lo Manthangem. Poslední pohledy, poslední fotky a pak na hřeben. U odbočky ze silnice je na šipce napsáno Dhiga. Není to název sedla, který je na mapě, ale je to podobné a už jsem si všiml, že místní názvy se v různých zdrojích můžou lišit, někdy i docela dost, takže znovu vytahuju mapu a ptám se Rameshe, jestli Dhiga je to sedlo, přes které chceme jít. Říká, že ano, tak jdeme. 

Výhledy z hřebene jsou doopravdy opulentní, v každém meandru se údolí dole nalevo od nás mění. Je to velmi fotogenické a La fotografa střídavě fotí a rozplývá se, jaká je to krása. Cesta pořád stoupá, až docházíme ke skalce, na které je cedulka, že to je sedlo Borries 4122 metrů vysoké, na mapě označené jen kótou, kterou jsem přehlédl, takže pokud jde o výšku, moc jsme si nepomohli. 

Po nějaké chvíli scházíme do dalšího sedla, které ale není nijak označené. Cesta se tady dělí, ta, co vypadá jako hlavní, jde doleva, a ta míň prošlapaná doprava. La fotografa se zdržela vzadu, takže zastavujeme a teprve když přišla, jdeme dál. Ramesh si udělal pohodlí pár desítek metrů za rozcestím směrem doleva, takže jednak proto, a jednak proto, že sedlo není označené, jsem přesvědčený, že k sedlu Dhi La a odbočce doprava teprve přijdeme, a jdu za ním, když pokračuje po téhle cestě. Vždyť jsme se přece ráno nad mapou dohodli, kam a kudy dnes půjdeme a i on musí vědět už z Milanova rozpisu, že se potřebujeme dostat nejkratší cestou do Charangu a odtud ještě do Ghami. Odbočka doprava se ale nekoná, zato cesta klesá do díry mezi skalami směrem doleva a pak prudce dolů. Není to nic pro moje kolena, hlavně to pravé. Pod nimi se objevila vesnice. Ptám se Rameshe, jestli je to Charang, i když jsem si takřka jistý, že to Charang nebude, a taky že není, prý je to Surkhang. Je to tak prudké, že i s hůlkami sotva držím balanc, občas i s pomocí Rameshe, který jde těsně za mnou a hlídá mě, takže nemám ani pomyšlení, že bych se podíval do mapy a zjistil, kam vlastně jdeme. Vidíme stopy pneumatik kol, ale podle mého názoru jen opravdový velmistr by byl s to to nějak sjíždět a plynule sjet ani náhodou, už proto, že pěšinka se silně klikatí a zatáčky jsou tak ostré, že by se do nich kolo nevešlo, jsou na ní velké šutry, které se podle mě nedají přeskákat, ani objet, a třícentimetrová vrstva prachu, na které není šance zabrzdit. 

V dědině pod kopcem jménem Dhiga (jméno napsané na šipce nahoře) byla první lodže zavřená. Druhá sice taky, ale paní domácí se uvolila nám uvařit oběd. Mezitím jsme se koukli na mapu a zjistili, že Charang je přesně na druhé straně hřebenu a pokud do něj nechceme jít přes hřeben, budeme muset kopec obejít údolím Kali Gandaki, a do Ghami to nemáme šanci dnes stihnout. 

Když se po jídle zvedám, podlomilo se mi pravé koleno, podruhé zase a teprve napotřetí jsem byl schopný udělat aspoň drobný krok. Tím začaly problémy, které se stupňovaly až do posledního dne treku. Podle mapy odhaduju cestu do Charangu tak na půldruhé hodiny, ale teprve po půldruhé hodině odbočujeme z řečiště Kali Gandaki a Ramesh nám oznamuje, že to je ještě hodina cesty. Navíc je to do kopce, protože Charang je skoro o dvě stovky metrů výš. Už se zase stmívá, když přicházíme do vesnice, a ta je sakra dlouhá, takže do hotelu, ve kterém jsme spali před třemi dny, jsme dorazili za tmy. V hlavní jídelně kupodivu nikdo není. Nakoukl jsem do dining roomu, jestli tam náhodou nehoří heater. Seděli tam sice tři lidi (bikeři ze Slovenska s gajdou), ale heater nehořel, takže jsme pojedli v hlavní jídelně a zalezli do pokoje. 

V duchu bilancuji tenhle den se závěrem, že úmysly jsme sice měli dobré, ale dopadlo to jako obvykle, a cesta byla sice delší, než jsme chtěli, ale zato to bylo více do kopce (a hlavně z kopce) kvůli komunikačnímu šumu mezi námi a Rameshem. Lámu si taky hlavu, co bylo příčinou toho, že jsme šli jinam, než kam jsme chtěli jít. Napadá mě jediné vysvětlení, a to, že Ramesh si nesprávně vyložil můj dotaz u šipky, na které bylo napsáno Dhiga. Zatímco já jsem se chtěl ujistit, že to je ta cesta, po které chceme jít, Ramesh to možná pochopil tak, že chceme jít do Dhigy, přestože jsme se ráno domlouvali, že ze sedla půjdeme do Charangu, a proto šel v sedle doleva místo doprava. Protože ale mluví Ramesh anglicky jen tak, jak mluví, nemá smysl se ho na to doptávat, a koneckonců je to teď už jedno. Právě tak nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem a zbouraným kolenem, ale budu muset zbytek treku nějak zvládnout i s ním.

Neděle 10. listopadu

Charang - Chhusang

Když jsem se ráno probudil, začal jsem přemýšlet, jestli má smysl vracet se fakticky stejnou cestou, po které už jsme jednou šli, protože moc jiných variant krajina, ani mapa nenabízela, nebo bude lepší sehnat auto, které nás vezme do Chhusangu, a odtud jít do Muktinathu, kde bylo před pětadvaceti lety pěkně a mají tam vodní svatyni, která je posvátné poutní místo pro hinduisty i buddhisty, a kde Soňa ještě nebyla. Když jsem se totiž díval na mapu, zjistil jsem, že z Chhusangu do Muktinathu vede cesta, a říkal sem si, že na téhle cestě asi nebude velký výskyt osob, protože všichni chodí do Muktinathu buď shora od sedla Thorong, nebo zdola od Kagbeni. Soňa se mnou souhlasila. Vystartoval jsem tedy na Rameshe, jestli se to dá zařídit, a ten nám po chvilce přišel říct, že auto by mělo přijet v devět. Přijelo sice o půlhodinku později, to ale nemělo vliv na počasí, protože do Muktinathu to bylo z Chhusangu podle mapy tak šest, nebo sedm hodin a bylo tedy jasné, že do večera bychom to nestihli. 

Nasedli jsme (bylo to v kraji obvyklé Scorpio) a vyjeli. Byl jsem příjemně překvapený, protože auto nejenže táhlo, ale bylo velmi dobře odpružené a v porovnání s očekáváním velmi málo hlučné. Posadili mě na přední sedadlo, takže jsem si jednak po cestě připomínal místa, kterými jsme šli, a jednak jsem docela žasl, jak velký kus jsme ušli. Předpokládal jsem, že cesta potrvá tak hodinu, nebo hodinu a půl. Cesta se ale všelijak klikatila krajinou nahoru a zase dolů a navíc se nedalo jet rychleji, než třicítkou, obvykle ale mnohem pomaleji, takže bylo půl jedné, když řidič zastavil v Chhusangu, že pokračovat v cestě se bude po obědě. Trochu jsem se bál, co to bude stát, ale vyšlo to na necelých pět tisíc za nás všechny. 

Protože Chhusang byla naše dnešní konečná, přešli jsme o dvě chalupy dál a ubytovali se. Odpoledne jsme měli volné a tudíž se Rameshe zeptali, jestli je tady něco, co stojí za vidění, kromě staré části, přes kterou jsme šli už po cestě tam. Ramesh na to odpověděl, že nic. Přesto jsme se po obědě vypravili na výzkumy s nadějí, že třeba se přece jen něco na okouknutí najde. Nad mostem byla na kopečku stará stavba a protože na plotě pod ní byl banner, na kterém se psalo o záchraně jakési gompy zase za pomoci amerických peněz, šli jsme se tam podívat, ale zjevně to nebyla ta správná gompa. Soňa se zahleděla proti proudu potoka nahoru do údolí a uviděla něco, co připomínalo gompu. Rozhodli jsme se proto se k ní vypravit v domnění, že to snad bude ta správná gompa z banneru. Hned na konci vesnice jsme uviděli další gompu zadlabanou do skály, ale nebyli jsme si jistí, jestli bychom se do ní dostali, takže jsme se ani nedrápali do strmého svahu. 

Nějakou dobu jsme šli do kopce a čím dál jasněji viděli vesnici kolem gompy (jmenuje se Tetang), která vypadala velmi archaicky. Podařilo se nám probojovat ke gompě, od pohledu staré a omšelé. Před ní seděli dva staří a omšelí chlápci. Když nás uviděli, kývali na nás a volali, ať se jdeme podívat dovnitř. Každý jsme měli zaplatit dvě stovky rupek. Říkal jsem si, že pánové mají přivýdělek (ne že by nám to nebylo jedno), ale jeden z nich, který šel s námi, vyndal z kapsy klíče a gompu odemkl, takže k ní asi nějak patřil. Vevnitř to vypadalo podobně, jako venku, velice jednoduše a velice málo udržovaně, ale velice autenticky, prošlapaná podlaha, pár maleb na zdi a dřevěné modlitební mlýnky. 

Zpátky jsme to chtěli vzít po druhém břehu potoka, na který se ale muselo přejít po můstku pod vesnicí. Nebyli jsme si jistí, jestli k němu trefíme, a proto jsme poprosili člověka, který šel právě kolem, o radu. Pán na nás kývl, ať jdeme s ním, a pak nás protáhl přes vesnici na pěšinku vedoucí k můstku. Byla to síla, živoucí středověk, baráky z obílených vepřovic, mezi nimi úzká klikatá ulička, pak zase trochu větší prostor, kde posedávalo pár lidí, takže namasté, namasté, cvak cvak, protože pán šel rychle, a pak přes můstek, napřed pěšinkou vysoko v břehu, na které bylo třeba dávat hodně pozor, a pak kolem malých chortenů a přes starou část do hotelu. 

Před hotelem stály dva malé autobusy, a jejda, zase nějací shopping pilgrims. Spolubydlící se začali poznenáhlu trousit do dining roomu, některé dámy měly na sobě kroje, pak někdo přinesl malý reproduktorek, zapnul hudbu a část dam začala kroužit kolem místnosti. Soňa se napřed dovolila, jestli je může vyfotografovat, a pak si s nimi zatancovala. Jedna z dam přemlouvala i mně tak dlouho, až jsem si jeden taneček taky dal. Protože jsem potřeboval dopsat deníček, dal jsem se do psaní. Paní, co mě zagitovala, si mezitím povídala se Soňou, a jak jsem se pak dozvěděl, byla to místní rodačka, která odešla i s manželem (který tam byl taky) do Belgie. Podařilo se jim uchytit, takže paní provozuje krámek s (nepochybně belgickou) čokoládou a jednou za dva roky přijedou domů a uspořádají společnou akci pro rodinu. Řekl bych, že je to pěkný zvyk, i když paní z toho prý nebyla moc nadšená, snad proto, že to byla manželova rodina …

Pondělí 11. listopadu

Chhusang - Muktinath

Dnes máme před sebou docela velký kousek cesty. Čeká nás totiž cesta do Muktinathu, která vede napřed do kopce do sedla vysokého něco přes čtyři kilometry a pak by podle mapy i podle Rameshe měla pozvolna klesat až do cíle. Nasnídali jsme se proto už v sedm hodin a pak vyrazili. Stejně jako včera jsme šli kolem vesnice Tetang, kde jsme byli včera. Včera jsme tam potkali vracející se stáda koz a dnes zrovna pasáci hnali kozy do kopce na pastvu. Vyhrabali jsme se strmými zkratkami silnice na planinu nad vesnicí, odkud byl krásný výhled na Dhaulagiri. Jen jsem pořád marně přemýšlel, čím se kozy (nebo spíš kozlíci) živí, protože pastvy tam moc nebylo a krásným výhledem se nezasytí ani člověk, natož koza. 

Silnice vedla pořád dál a teprve po docela dlouhé době jsme potkali bagr a kousek nad ním druhý na místě, kde (prozatím) končila. Protože bylo poledne pryč, poobědvali jsme a pak došli poslední kousek do sedla. Byl odtud pěkný rozhled, ale začalo foukat. Dolů to díkybohu doopravdy nebylo prudké, takže cesta byla příjemná. Po naší pravé straně jsem viděl hada silnice, která zjevně povede z Muktinathu do sedla, a jen jsem si lámal hlavu, jestli v Nepálu mají doopravdy tolik veřejných peněz, že za ně můžou budovat novou cestu mezi vesnicemi, které už cestou (dokonce asfaltovou) spojené jsou. 

Když jsme došli k vodní svatyni, nestačil jsem se divit, jak se časy změnily. Před pětadvaceti lety tu tvořilo hinduistickou svatyni jen korýtko, do kterého tekla voda z několika desítek hrdel umístěných po třech stranách obdélníka, a před ním skromná pagoda. Za těch dvacet pět let pagoda "zkrásněla", kousek vedle ní postavili velkou sochu Buddhy a nad ní gompu pro změnu pro buddhisty, když je to posvátné místo pro obě náboženství. Co se ale změnilo nejvíc, byla hromada lidí kolem. Pánové hinduistického vyznání se ve spodním prádle koupali v bazéncích před pagodou, aby se očistili od hříchů, a někteří probíhali pod pramínky, všechno samozřejmě za dohledu fotoaparátů a telefonů vyrábějících dokumentaci. Jeden ten pitomec dokonce pod pramínky klusal s telefonem na idiotyči, aby se mohl pochlubit doopravdy autentickými záběry. Podobně to vypadalo i u sochy Buddhy, u které pózoval jeden pitomec (případně pitomka) za druhým. Docela mě to znechutilo, i když popravdě řečeno se nedalo očekávat nic jiného, než masivní příliv podobných "poutníků", když sem vybudovali a vyasfaltovali silnici. Připomněl jsem si, že ten telefonista z džípu v Lo Manthangu do telefonu opakovaně křičel Muktinath, takže patrně líčil dojmy z pouti, nebo se tam chystal. 

Po nově vybudovaném schodišti obklopeném žebrajícími "svatými muži" i obyčejnými žebráky jsme sešli do vesnice. I tam se ledacos změnilo, a nejen k lepšímu. Na předním okraji vesnice je parkoviště se spoustou zaparkovaných džípů, městem táhly houfy lidí, kolem hlavní ulice stály pulty krámkařů a za nimi nové pětipatrové hotely. Klid a pohoda, které tady panovaly před pětadvaceti lety, když se tady vyskytovalo jen pár lidí, kteří sem museli dojít pěšky, se dočista vytratila. Poznal jsem jen nízkou starou budovu, ve které byla předtím policejní stanice a checkpoint. Když jsem se před Rameshem zmínil, že před pětadvaceti lety jsem spal v Rasta hotelu Bob Marley, řekl mi, že hotel existuje dosud, a upozornil mě, když jsme kolem něj šli. Od pohledu bylo vidět, že se jim daří. Z názvu sice zmizelo slovo Rasta, hotel se ale zvýšil o patro, visela na něm cedule, že ho provozují už od roku 1991 a uvnitř se hemžili lidi. Tentokrát jsme ale bydleli v jiném hotelu. Pokoj jsme měli ve druhém patře a jídelna byla o patro níž. Když jsme do ní sešli na večeři, zaujalo mě osvětlení. Ve snaze o honosnější dojem visely pod stropem lustry s kalichy, jaké by člověk očekával v bytě, nebo snad i restauraci tak někdy mezi válkami, ale na každém z nich byla připevněná objímka a v ní svítila led žárovka. Po večeři se jídelna vyprázdnila a uvolnilo se místo hned vedle heateru, které jsme obsadili a drželi do doby, než jsme odešli spát.

Úterý 12. listopadu

Muktinath - Marpha

Ráno mě napadlo, že z vyhlídkového místa s další sochou Buddhy, na které nás upozorňoval Ramesh už včera (taky nově vybudovaného), by mohl být ráno pěkný výhled na hory okolo. Soně se nechtělo z vyhřátého klobouku, takže jsem vyrazil sám. Nebyla to nakonec zase taková pecka, jak jsem očekával, ale aspoň jsem dostal chuť na snídani. Po ní jsme vyrazili zkratkou do Jharkotu, který jsem si pamatoval jako pěknou vesnici, a paměť mě neklamala, pěkná vesnice to byla i teď. 

Pak ale nastalo dilema kam dál. Standardní by totiž bylo sejít do Kagbeni a odtud podle Milanova plánu po silnici napřed do Jomsomu a pak do Marphy. Tenhle plán se mi ale tak úplně nelíbil, protože to znamenalo motat se velkou část dne po silnici, nebo kolem ní, a ve druhé polovině navíc proti větru. Prostudoval jsem proto mapu a našel cestu, která vedla z Jharkotu do vedlejšího údolí přes vesnici Lupra a ústila do silnice mezi Kagbeni a Jomsomem. U paní hoteliérky v hotelu u silnice a u kolemjdoucího člověka jsem se ujistil, o kterou cestu jde, a vyrazili jsme nedbajíce na Rameshe, který říkal, že tuhle cestu nezná, a že nás varuje, abychom po ní šli. Taky paní hoteliérka říkala, že cesta stoupá do sedla a pak strmě klesá dolů, takže jsem měl trochu strach, aby to nebyla taková prasečina, jako v sobotu. Do sedla jsme totiž museli docela dost vystoupat, takže bylo jasné, že dlouhý bude i sestup. Trochu jsem se uklidnil, když jsem na pěšině viděl oslí trus, protože do něčeho takového, čím jsme sestupovali v sobotu, by žádný majitel svého osla nepustil, aby si na něm nezpůsobil škodu. Ramesh naštvaně kráčel tak padesát metrů za námi a teprve nahoře v sedle se k nám zase připojil. Při pohledu shora bylo jasné, že sestup bude dlouhý a hlavně nahoře docela prudký, byla to ale klasická hadovka bez dalších záludností. S nezbytnou dávkou opatrnosti jsem tudíž začal pomalu sestupovat a za mnou Ramesh a Soňa, kteří mě střídavě hlídali, abych neupadl. 

Asi kolem druhé hodiny jsme sešli k vesnici Lupra. Tam to zřejmě Ramesh už znal, protože nás vedl s jistotou do lodže na oběd. Na zahrádce seděla mladá baculatá dáma. Dala se s námi do řeči. Když se pochlubila, že je Američanka, která je tady na jakési stáži, vzpomněl jsem si, že je druhé listopadové úterý a měly by se konat americké volby. Mladá dáma mě ale opravila, že volby nejsou druhé, ale už první úterý, a když jsem se zeptal, kdo je tedy minulé úterý vyhrál, pravila, že Donald Trump, a přišlo mi, že jsem v jejím hlase a tónu zaslechl lehký despekt. Pomyslel jsem si, že si sice Američani za prezidenta zeměkoule mohli vybrat i někoho lepšího, než tohohle starého kozla, ale ta Kamala, která se ke kandidatuře dostala jako slepý k houslím, by taky nebyla žádná výhra pro Ameriku, ani pro svět. Raději jsem si to ale nechal pro sebe a povídali jsme si o hezčích věcech, jako co tady mají dobrého k jídlu a hezkého na koukání. 

Na sluníčku se sedělo příjemně, ale bylo docela dost hodin a bylo tudíž třeba se pohnout. Slezli jsme na silnici a bylo to přesně tak, jak jsem očekával, prudký vítr ženoucí rovnou do obličeje prach. Nebylo tudíž daleko k nápadu sehnat v Jomsomu taxíka do Marphy. Řekl jsem to Rameshovi. Ten se mě zeptal, jestli to takhle doopravdy chceme, když z Jomsomu do Marphy je to hodina cesty. Protože jsem už tudy ale jednou šel, věděl jsem, že to jsou spíš dvě hodiny, takže jsem trval na svém a Ramesh sehnal taxíka, který nás za tisícovku do Marphy dovezl. Cestou jsem se ujistil o správnosti svého rozhodnutí, protože to bylo nejen tak daleko, jak jsem si pamatoval, ale v této části cesty nebyl na silnici asfalt, takže prachu ve vzduchu zvířeného projíždějícími auty bylo mnohem víc, než na asfaltové silnici před Jomsomem. 

Do Marphy jsme přijeli už za soumraku. Na hlavní ulici mě zaujalo velké množství mladých lidí navlečených do horalských krojů, kteří usilovně pózovali a vyráběli si vzájemně selfíčka. Napřed jsem si myslel, že se zase koná nějaký festival, pak jsem si ale vzpomněl, že (jak se Soňa dozvěděla od "Belgičanky") se kroje dají vypůjčit a došlo mi, že si zkrátka jen návštěvníci snaží vyrobit fotosuvenýr z tohohle doopravdy hezkého a velmi typického místa. Když jsem se Rameshe zeptal, jak to bude zítra, řekl mi, že prý by autobus dolů měl jet ráno v sedm hodin. To byla zásadní rána do našich plánů. Představovali jsme si to totiž tak, že ráno budeme courat po vesnici, něco nafotíme, dáme si třeba i kafíčko, a tak kolem poledne přejedeme do Tatopani, abychom ještě do večera stihli koupel v hot springsech. Místo večerní hygieny jsme proto vyrazili do ulice ve zbytcích světla nafotit, co se dá, hlavní ulici procházející celou vesnicí, meditační centrum a tak. Když jsme se vrátili, do večeře ještě zbýval kousek času. Soňa se šla osprchovat a já jsem mezitím v krámku naproti koupil láhev jablkovice, protože pomalu docházejí zásoby desinfekce a nikde by neměla být levnější, než tady, kde ji vyrábějí. Před večeří se ale informace změnila, prý si můžeme vybrat, jestli chceme jet ráno autobusem, který jede z Jomsomu v sedm, nebo až v jedenáct dopoledne. Samozřejmě jsme si zvolili druhou možnost, která odpovídala našim představám o pohodovém odpočinkovém dni. K večeři jsme si místo obvyklého small potu of ginger tea objednali láhev cideru a po večeři jsme zalezli do postele, četli si, usrkávali cider a zobali sušené křížaly až do usnutí.

Středa 13. listopadu

Marpha - Tatopani

Starý pán v Lo Manthangu nám doporučoval, ať v Marphě ochutnáme thakali, takže ke snídani jsme si ho dali k čapatám místo obvyklé omelety. Byla to ochucená zelenina a bylo to dobré. Po snídani jsme se vydali exploatovat Marphu. I když bylo hned po ránu, už zase jsme potkávali lidi navlečené do místních krojů, jak si dělají selfíčka. Pracovali na tom velmi usilovně, přesouvali se od baráku k baráku a před každým z nich se fotili napřed z jedné strany, pak z druhé, s nakročenou jednou a pak zase druhou nohou, jednotlivě i společně v různých skupinkách. Pomaličku jsme vylezli na vyhlídkové místo, nad nímž se vypíná velká silueta jablka (v noci osvětlená), abychom si vesnici i okolí prohlédli a vyfotili shora, a když jsme se po půlhodince vraceli, ti lidi tam byli pořád, jen o pár baráků dál. Jedna mladá dáma tanečním krokem za zvuků hudby z mobilu procházela ulicí a její partner ji natáčel. Před baráky stály motorky a protože měly zpravidla indické značky, usoudili jsme, že sem Indové jezdí pro selfíčka. Přišlo mi to jako úplná zhůvěřilost, obzvlášť když jsem si představil cestu, kterou museli absolvovat. 

Bylo něco po desáté hodině, takže času jsme měli ještě dost, protože jsme byli domluveni s Rameshem, že z hotelu půjdeme o čtvrt na dvanáct. Napadlo nás podívat se po nějaké pekárně, ale žádnou jsme neviděli. Zeptali jsme se proto kolemjdoucího pána, jestli tady nějaká je, a ten nás poslal o pár baráků dál do kavárničky obsluhované dámou, jejíž mrňavý pes měl toho dne už druhý obleček. Koláče a zákusky ve vitríně vypadaly lákavě a rozhodli jsme se, že si nějaké koupíme, sníme si je na sluníčku před kavárnou, k nim si dáme kafe a já taky dnešní cigáro. Pro to jsem si ovšem musel zajít do hotelu. Cestou jsem ale potkal Rameshe s očima navrch hlavy, že timetable has changed a autobus prý už vyjel z Jomsomu, což znamenalo, že máme tak čtvrt hodiny na dobalení a přesun na zastávku. Radost mi tím neudělal, protože se siestou byl konec. Honem jsme nakoupili zákusky, sbalili se a mazali na konec dědiny, kde se hlavní ulice stýkala se silnicí. 

Sotva jsem stačil koupit ještě pár místních proslulých jablek red delicious a autobus už přijížděl. Byl to local bus plný lidí, ale měli jsme rezervovaná místa vpředu (a Ramesh na motoru) a tak jsme se vešli. Hned v Tukucche nám zahradilo cestu stádo jaků, a i pak byla cesta občas docela dobrodružná a při pohledu na silnici a zejména koryto řeky po levé straně neměl člověk úplně jisté pocity. Bylo vcelku jasné, že tudy těžké kamiony ještě hodně dlouho nepojedou. 

Do Tatopani jsme i s přestávkou na oběd přijeli nakonec v pohodě asi kolem půl třetí. Během cesty se úplně změnil charakter okolní krajiny. Protože jsme spadli skoro o dva kilometry, pustinu nahradila subtropická zeleň a někdy doslova řev cvrčků, cikád a jiné podobné havěti. O přestávce jsem pozoroval lidi z autobusu, které jsem odhadoval na trekaře, a kteří v Tatopani vystoupili s námi, a docela se divil, jak byla velká část z nich vystrojená. Už z toho se dalo odhadnout, že nemají malá zavazadla a nenesou si je sami. Autobus zastavil nedaleko hotelu Natural Spring, který se objevoval i na poutačích kolem silnice (dvoulůžkový pokoj od 90 dolarů), nevšiml jsem si ale, že by se do něj lidi, co s námi vystoupili, hrnuli. My jsme samozřejmě šli bydlet tak, jak jsme si zvykli. 

Ramesh jako obvykle neměl úplně štěstí při výběru pokoje, protože okno vedlo přímo na schody od recepce do budovy, takže každý, kdo šel dovnitř, nebo ven, mohl nakukovat. Rozbalili jsme bágly a Soňa se pustila do praní. Ozvalo se zaťukání a za dveřmi stála paní z recepce, že jestli chceme, můžeme se přestěhovat do pokoje přes chodbu, který je sice tmavý, ale je v něm klid. Přestěhoval jsem tudíž věci a když Soňa doprala, rozhodli jsme se, že si někde dáme kafe, o které jsme ráno přišli, a pak zajdeme do hot springs. Protože na pultu vedle recepce stála velká mašina na espresso, zeptali jsme se člověka v recepci, jestli bychom mohli dostat dvě espressa, odpověděl nám ale, že espresso bude, až bude electricity. Čekat se nám nechtělo, takže jsme si espresso dali v kavárně o tři baráky dál, prohlédli jsme si pomela na stromech a pak vyrazili se prohřát. Ve vodě jsme si poseděli snad něco přes hodinu, protože byla tak horká, že se v ní taktak dalo vydržet, a hlavně jsem se snažil mít namočené bolavé koleno, protože ze zkušenosti vím, že teplo mu dělá dobře. 

Byl jsem docela zvědavý na večeři. Protože jsme dalbhat měli už k obědu, říkali jsme si, že na večeři bychom si mohli dát něco jiného, koukl jsem se tedy do jídelního lístku, našel tam musaku a tu jsme si objednali. Když nám ji přinesli, sice to nebyla musaka, protože chyběly hlavní ingredience, lilek a hlavně skořice, ale důležité bylo, že i tak to bylo dobré a pochutnali jsme si. Vzpomněl jsem si zase na starý průvodce z první cesty, ve kterém bylo napsáno, že Nepálci jsou odvážní kuchaři. V jídelně jsme po večeři zůstali a užívali jsme si posezení v tričku a mikině. Přisedl si k nám Ramesh a snažili jsme se vést řeč, co to šlo. Moc to ale nešlo, zprvu hlavně proto, že u vedlejšího stolu seděl obrácený k našemu stolu člověk, který vedl velmi zvučným a velmi monotónním hlasem monolog, takže jsem neslyšel, co Soňa a Ramesh říkají. Po chvíli jsem to nevydržel a poprosil ho, jestli by nemohl mluvit tišeji. Tvářil se sice poněkud dotčeně a jeho společník, který byl příjemcem toho monologu, se divil, co se mi nelíbí, když jsme přece ve veřejné místnosti, ale díkybohu se ztišil a dál už jsem bojoval jen s jazykovou bariérou. V teple se sedělo po dvou týdnech v chladu příjemně, ale po nějaké chvíli jsme raději zamířili do postele, protože zítra nás čeká těžký den.

Čtvrtek 14. listopadu

Tatopani - Ghorepani

V jídelním lístku jsem našel včera cosi jménem trekkers breakfast sestávající ze dvou vajec připravených podle přání jako omeleta, scrambled eggs, nebo něco jiného, pečených brambor a musli, a přišlo mi jako dobrý nápad si to objednat místo obvyklé omelety s čapati. Tudíž jsme posnídali po trekkersku a pak vzhůru dolů po proudu řeky. 

Po půlhodince přecházíme přes most napřed přes řeku a pak přes její přítok a začínáme stoupat. Čekají nás skoro dva kilometry převýšení, takže vzhůru tentokrát vzhůru. Vidím vozovou cestu a ptám se Rameshe, jestli vede až nahoru, a prý ano. My si ale cestu zkracujeme po schodech a začátek je docela náročný. Cestou míjíme hikery a hikerky s dvoukilovými batůžky na zádech o čtyřicet let mladší, než my, kteří nás předcházeli po cestě dolů, ale teď se zadýchali, a ne že bych z toho měl špatný pocit. Houf, který vycházel v přibližně stejnou hodinu, se rozptýlil a dál potkáváme už jen docela málo lidí, protože dolů proti nám sestupuje málokdo. Cesta příjemně stoupá tak, jak si to pamatuju už z doby před čtvrt stoletím. Otevírají se výhledy do krajiny, užíváme si zeleně místo okru a vesniček s květinami na zahrádkách a zídkách před domy, které vypadají dočista jinak, než v Mustangu. 

Před polednem sedí na schodech velký pes a přátelsky se na mě kouká, tak si ho fotím a jdu dál. Zanedlouho přicházíme do dědiny, kde nás Ramesh naviguje do hospody a objednává nám obvyklou thukpu. Čekáme na ni na terase. Mezitím tam přišel pes, kterého jsem předtím potkal a který tam zřejmě patří, a příjemně jsme si spolu před obědem pokecali. Doma jsem si v atlasu psů našel, že to byla tibetská doga. 

Po obědě pokračujeme v cestě nahoru. Napřed jsou to docela otravné schody, pak už je tady "strašidelný les", který si pamatuju z minulého treku. Tak jsem si ho tehdy nazval proto, že jsme vycházeli zespodu později, takže už stromy s cáry lišejníků vystupovaly z mlhy, kdežto teď je tady v plné parádě. Později jsem se dočetl, že je to největší souvislý rododendronový porost široko daleko, nebo snad dokonce na světě, a dokážu si představit, že na jaře musí být velký zážitek přes něj přecházet. Před bránou s nápisem Welcome in Ghorepani jsme potkali starší české manžele, kteří tak jako my pochodovali s vlastními bágly na zádech, jen jim to šlo o dost pomaleji a cestu z Tatopani si rozložili do dvou dnů. 

Do Ghorepani přicházíme před čtvrtou hodinou a stačil mi jeden pohled ke zjištění, že ani tady už to není to, co dříve, protože ubytovací zařízení zhoustla a vytáhla se do výšky. Stejně jako před dvaceti pěti lety se objevila taky mlha a mraky, asi to patří k pravidelnému dennímu chodu počasí. Ramesh měl jako obvykle štěstí na pokoj, který jsme dostali v rohu v nejvyšším patře hotelu. Zima v něm byla už když jsme tam přišli. V koupelně tekla teplá voda z plynového průtokového ohřívače s bombou venku na ochozu kolem budovy. Podařilo se mi ho po chvilce námahy nastartovat a umýt se. Před pětadvaceti lety jsem si tady koupil pentli, která se váže kolem zápěstí. Pentle časem utrpěla tak, že se už nedala nosit. Vzpomněl jsem si, že skončila v kapse obalu na čtečku, který mám u sebe. Vytáhl jsem ji a šel se podívat dolů, jestli náhodou neseženu stejnou. Venku už seděla mlha a byla tam přesně taková vlezlá vlhká zima, jako když jsem tady byl poprvé. Šel jsem ke stolu, kde měla starší paní pentle na zápěstí na stole, vytáhl z kapsy starou pentli a vysvětloval, že bych si chtěl koupit pokud možno právě takovou, jako před pětadvaceti lety. Paní chvilku marně hledala a pak mi začala vysvětlovat, že za pětadvacet let se vzory změnily. Není to sice pravda, protože stejné vzory symetrické na střed tady měli už před pětadvaceti lety a moje pentle mi tehdy padla do oka právě proto, že kromě toho, že mi velmi lahodily barvy na ní, byla jediná pletená asymetricky, ale protože nevidím nic, co by mi barvami, nebo vzorem připomínalo pentli, kterou držím v ruce, nakonec si od ní kupuju jinou. 

V prodejně suvenýrů jsem si pro jistotu, kdyby bylo ráno náhodou zataženo, koupil panoramatický pohled na Dhaulagiri z Poon hillu, v kavárně jsem k tomu přidal dvacet deka jačího sýra a vracím se na pokoj. Soňa leží pod spacákem a peřinou a klepe kosu. Taky zalízám pod peřinu a oba čekáme na šestou hodinu, až bude večeře. Scházíme o dvě patra níž do jídelny, kde naštěstí hoří oheň v kamnech vyrobených z dvousetlitrového barelu. Kamna mi připomínají kamna v lodži, ve které jsme bydleli tehdy, a protože jsou na boku propálená, docela dobře by to mohla být stejná kamna. Pojedli jsme obvyklý dalbhat a pak zůstali v jídelně, dokud to bylo možné, protože nám bylo jasné, že nahoře se neohřejeme. Spát jsme šli brzo, protože zítra ve čtvrt na šest vyrážíme na kopec, a před usnutím nám vyhrávala muzika z diskotéky ve vedlejším hotelu. Doba se zkrátka změnila.

Pátek 15. listopadu

Ghorepani - Birethanti

Čeká nás poslední den treku a bude to dlouhý a těžký den. Budík píská o půl páté, protože o čtvrt na šest máme být dole a vypravit se na kopec, abychom se podívali na "greatest view in the world". Beztak jsem byl už vzhůru, protože včerejší pobolívání v krku zesílilo a v noci jsem nemohl ani polknout. Uvažuju, jestli vytáhnout antibiotika, protože to vypadá na zánět nosohltanu, ale nakonec jsem rozhodnutí nechal na návrat z kopce. 

Vycházíme z hotelu a připojujeme se k davu lidí připomínajícím výstup mládeže na Rysy neblahé paměti. Stejně jako před pětadvaceti lety mlha odešla a obloha je úplně čistá. Na staré mapě, kterou jsem si koupil před čtvrt stoletím, je napsáno, že Poon Hill je 3003 metry vysoký, ale na nových mapách vyrostl skoro o tři sta metrů, a podle toho, že cesta nahoru trvá skoro třičtvrtě hodiny, bych se k tomuhle názoru připojil. Nad dědinou musíme projít branou a před ní zaplatit vstupné sto padesát rupek, což je novinka. Nové jsou i nejrůznější vyhlídkové věže a plošiny na vrcholu. Zabydleli jsme se na strategicky výhodném místě, kde nic nebrání ve výhledu, a čekáme na východ slunce. Kolem šesté hodiny začínají první paprsky olizovat vrchol Dhaulagiri. Na vysvětlenou je nutno dodat, že na severozápad od Poon Hillu se rozkládá masiv Dhaulagiri, který postupně směrem doprava přechází do masivu Annapurny (hlavní vrchol ale vidět není) a celý hřeben hor končí vrcholem Macchapucchare. Slunce i světla přibývá a panorama se rozsvěcuje. Lidi fotí a dělají si selfíčka jako o život. Před sedmou hodinou je hlavní část programu vyčerpaná, takže jsme se všichni ve firemních tričkách vyfotili pro Milana a pak scházíme dolů. V hotelu jsem vykoukl z balkonu na konci chodby vedle našeho pokoje a zjistil, že jsme snad ani nemuseli nikam chodit, protože to, co je vidět z vrcholu kopce, je fakticky vidět i odsud. 

Bolest v krku se utišila, takže antibiotika nebudou třeba. Snídáme, dobalujeme a když jsme si s dámou, od které jsem včera koupil novou pentli, řekli Na shledanou zase za dvacet pět let, vyrážíme definitivně směrem dolů. Je mi jasné, že to nebude žádná legrace, protože jednak se stačí podívat na mapu, aby člověk zjistil, že to, co jsme včera nastoupali, budeme muset dnes zase sejít, a jednak si pamatuju už od posledně, kdy jsme šli od Chomrongu přes Ghandruk, že schody dolů byly nekonečné a kolena mě pak bolela snad až do konce roku. Jinak se ale odtud dostat nedá, jedině že by si člověk zaplatil džíp, takže vzhůru dolů. Tudíž dvojitý tejp na každé koleno, přes to ortézy a hurá na to. První část vede převážně rododendronovým lesem a klesání není tak brutální. To se mění asi po hodině a něco, protože dál jsou fakticky jen schody, schody a zase jen schody. Tak asi po hodině tohohle sestupu se dole objevilo dno údolí, takže mám aspoň představu, jak dlouho ještě bude trvat, než se cesta aspoň trochu srovná. Nakonec jsme se tam nějak dostali, ale kolena (hlavně pravé) mi dávají najevo, že se jim to přes zabezpečení, které jsem jim poskytl, ani trochu nelíbilo. 

Přecházíme na druhý břeh a po chvíli nás Ramesh směruje do hospody, kde bychom měli poobědvat. Napřed čekáme v altánu, ale protože tam táhlo, šli jsme si sednout na sluníčko. Dlouhou chvíli si krátím pozorováním lidí, kteří ještě svěží pochodují směrem nahoru, a čekáme. Po chvíli přišel Ramesh s pytlíkem v ruce s tím, že prý to je jediná polívka, kterou nám mohou uvařit. Zdvořile jsme odmítli, Ramesh odešel a vrátil se s tím, že nám tedy uvaří thukpu, na jakou jsme zvyklí. Když nám ji přinesl, napadlo mě si do ní nalít zelenou salsu z lahvičky na stole. Klobouček byl ucpaný. Propíchl jsem otvor vidličkou a snažil se z lahvičky vytlačit nějakou salsu. Víčko ale povolilo, do misky s thukpou se vylila polovina obsahu a další část skončila na mém oblečení. Naštěstí tam byl kohoutek s tekoucí vodou, u kterého jsem se očistil, ale co s jídlem. Nakonec jsem se rozhodl, že zkonzumuju to, co je nad vrstvou salsy na dně, pokud možno bez míchání, a budu doufat, že se to neprojeví na stavu mého zažívacího traktoru a zejména jeho spodního konce. 

Po tomhle pro mě doopravdy lehkém obědě jsme se vydali na poslední dvě hodny treku. Bylo to sice víceméně po rovině a navíc po vozové cestě, ale pravé koleno už toho mělo zjevně dost. Bolel mě každý druhý krok, kulhal čím dál víc a asi tak dva kilometry před cílem začalo koleno blokovat tak, že jsem vždycky po pár desítkách metrů musel zastavit a koleno rozhýbat kýváním ve vzduchu, než jsem mohl jít zase dál. Shodou okolností jel zrovna kolem nás napřed džíp a hned za ním local bus. Říkal jsem si, že Rameshe, který šel pár kroků za mnou, třeba napadne některé z těch vozidel zastavit, ať mě vezmou do Birethanti, ale Ramesh nechal autobus i džíp odjet, přestože řidič džípu zpomalil a evidentně se ptal, jestli nechceme svézt, a pak se mě zeptal, jestli nechci vzít bágl. Poněkud nevrle jsem mu odpověděl, že nemám problémy s báglem, ale s kolenem, a pajdal dál. Cesta se vlekla, pak se ale díkybohu objevily první domy. Cestou přes vesnici jsem se snažil upomenout, ve které lodži jsme před pětadvaceti lety ukončili náš trek, ale podařilo se mi to jen přibližně, protože lodží u řeky, nad kterou jsme před pětadvaceti lety trávili večer v altánku, bylo několik. 

U informačky jsme počkali na taxíka, který přijel asi za deset minut. V hlavě jsem měl, že cesta do Pokhary trvala asi půlhodinu, ale bylo to o hodinu víc a během cesty se setmělo a taky ochladilo. Přijeli jsme do známého hotelu Mount View, vyložili bágly, a protože Ramesh měl naplánováno, že do Kathmandu pojede už druhý den, dohodli jsme se, že spolu ještě na rozloučenou povečeříme. Bylo vidět, že Rameshovi se snad ani dovnitř hotelu nechce a že si tam připadá nepatřičně. To jen odpovídalo tomu, co jsem viděl už dříve, že sáhibové se separují od Nepálců, nebo možná naopak, těžko říct, ale ve výsledku to vyjde nastejno. Třeba v New Orleansu byl Milan jediný Nepálec v podniku. Separace byla vidět i při večeři, na kterou jsme čekali skoro hodinu, přestože kromě nás seděl v restauraci jediný člověk, a kterou naservírovali napřed nám a Rameshovi teprve po chvíli, i když si objednal totéž, co Soňa, a museli jsme na něj s jídlem počkat. Soňa a Ramesh si objednali momo. Protože jsem viděl na jídelním lístku jídla s názvy, které jsem neznal, a chtěl ochutnat něco jiného, než co jsme jedli celou dobu na treku, zeptal jsem se Rameshe, co by mi doporučil. Doporučil mi cosi (název jsem okamžitě zapomněl) a když mi to přinesli, byl to dalbhat s masem, jen to jinak jmenovalo, takže změna se nekonala. Vzpomněl jsem si na svůj první výlet. Tehdy jsem si shodou okolností taky v Pokhaře objednal "nepálskou specialitu s masem" a dopadlo to stejně, jako teď, protože to byl non veg dalbhat. 

Během večeře jsme se snažili z Rameshe vyrazit nějaké informace, které nás zajímaly, ale kvůli jeho angličtině se nám to podařilo jen zčásti. Dozvěděli jsme se tudíž jen, že nepálské děti chodí do školy už od čtyř let, a že místní abecedu, která má padesát znaků, se prý naučí během dvou let, a taky že Ramesh s rodinou žije jen z příležitostných výdělků, jako třeba za tenhle trek. Jestli je to ale pravda, nevím, protože si nejsem jistý, že Ramesh vždycky pochopil, na co se ho vlastně ptáme. Po večeři se Ramesh hrnul k recepci, aby zaplatil, a určitě ho potěšilo, když jsme mu řekli, že samozřejmě platíme my a nebude muset hned utrácet peníze, které od nás předtím dostal. Rozloučili jsme se s ním, popřáli si vzájemně všechno nejlepší a odebrali se bydlet.

Sobota 16. listopadu

Pokhara

Bylo velmi příjemné pomyšlení, že dnes nemusíme vstávat a někam se drát s báglem na zádech, když jsme se probudili. Pomaličku jsme se vypravili na snídani a po ní do města s tím, že se chceme znovu podívat do International Mountain Musea a do Ex Gorkha Army musea. Jen co jsme vyšli z hotelu, nastala ale drobná změna programu. Soňa totiž spustila, že by si ráda koupila to, čemu se tady říká singing bowls a u nás tibetské mísy, nádobí se kterým se daji provozovat různé kejkle včetně těch léčivých. Na rohu boční ulice, kterou jsme přicházeli k hlavní ulici, byl malý krámek a v něm za výlohou taky tyhle mísy. Vešli jsme tudíž dovnitř a Soňa si začala povídat s pánem, který obchod provozoval. Bylo zřejmé, že pán o tom něco ví, takže vysvětloval a doporučoval a výsledkem byly tři zakoupené misky včetně příslušenství sestávajícího z podložek lehce zavánějících naftalínem, paličky, kterou se na misky tluče, a ke každé misce válečku, kterým se miska rozeznívá třením. 

Soňa se taky zeptala, jestli pán nezná nějakého taxikáře, který by nás vzal do IMM. Pán vylezl z krámku, rozhlédl se, zamával, zavolal a taxík byl tady. Odložili jsme tedy misky v hotelu a nastal klasický rituál "how much does it cost". Taxikář si řekl o dva a půl tisíce za odvoz tam a zpátky, což mi přišlo jako poněkud nadsazené s ohledem na to, že podle mapy, na kterou jsme se ráno dívali, by to měly být asi čtyři kilometry. Rezolutně jsme mu proto sdělili, že si taxíka chceme vzít jen na cestu tam a zpátky se projdeme, a zeptali se, kolik za cestu tam. Taxikář chvíli lamentoval, že na nás rád počká třeba půl dne, pak ale navrhl tisícovku a návrh jsme akceptovali, protože když už jsme seděli v taxíku, nechtěli jsme půl hodiny smlouvat o stovku, nebo o dvě, a koneckonců tak dáváme vydělat místním lidem, jak jsme k tomu pořád nabádáni. Pán měl puštěnou babiččinu krabičku, Metallicu, Redhoty, Boba Marleye, Bon Joviho a podobné pardály, takže jsme si spolu s ním radostně prozpěvovali a cesta vesele ubíhala. Snažil jsem se hlídat, kudy jedeme, abych věděl, kudy půjdeme zpátky, ale po druhé odbočce do vedlejší ulice jsem se začal ztrácet, a když jsme přijeli k muzeu, rychle jsme se se Soňou dohodli, že raději pojedeme i zpátky taxíkem. Oznámili jsme to tedy pánovi, který nás málem radostí zulíbal, a šli do muzea. Poněkud jsem se vyděsil, když jsem viděl na parkovišti pár autobusů a u pokladny frontu sestávající z větší části ze školní výpravy a z menší části z výpravy hovořící česky. Nedalo se ale svítit, koupili jsme si lístenky a šli upraveným parkem do muzea. Protože před námi se udělala fronta, předešli jsme ji a na přeskáčku v klidu očumovali, co bylo k vidění, až do půl třetí. 

Taxík nás zavezl zpátky k hotelu a rozhodli jsme se, že očumování už bylo dost, Ex Gorkha Army museum vynecháme a půjdeme v klidu nakoupit dárky. Na rohu jsme si koupili big momo, u jezera pojedli a vydali se shopovat. Postupně se se nám podařilo nakoupit takřka všechno, co jsme potřebovali. Kromě toho jsme koupili pár pohledů z Mustangu, když v Mustangu je neměli, a taky pohled s Tent Peakem, na který jsem se škrábal na prvním treku, jednak kvůli samotnému pohledu a jednak proto, že na něm bylo napsáno, že ten kopec je 5695 metrů vysoký, přestože na mapě, kterou jsem si koupil na prvním treku, to bylo o třicet metrů méně. Koupili jsme si taky známky, nalepili je na pohledy z Lo Manthangu a paní v obchodě se nabídla, že pohledy odešle. Uvidíme, jestli dojdou, nebo to bude zase jako v Akkabě, kde naše pohledy - jak předpokládám - leží v šuplíku na recepci hotelu dosud. Kořist jsme odložili v hotelu a šli se projít. Protože jsme měli dobré vzpomínky na večeři u jezera, když jsme tady byli přede dvěma týdny, pro velký úspěch jsme si ji zopakovali, dvě misky něčeho, kde bylo všechno možné počínaje banány, celkem za čtyři sta šedesát rupek, a tuborg k tomu. Ještě předtím jsme se stavili v obchodě s tibetskými mísami na hlavní třídě, Soňa si vyzkoušela, jaké je to, když se člověk postaví do tibetského lavóru a někdo na něj zvenčí bimbá, a koupili jsme ještě jednu misku do kolekce. Po večeři jsme se prošli napřed kolem vody a pak zase zpátky po hlavní ulici a už za tmy došli do hotelu. Předbalili jsme, protože zítra ráno pojedeme brzo, a šli spát. 

Jen pro úplnost: ani tentokrát pohledy samozřejmě nedošly.

Neděle 17. listopadu

Pokhara - Kathmandu

Na zpáteční cestu jsme dali přednost přepravě tourist busem před leteckou přepravou. Už jsme měli zkušenosti s obojím a pamatovali si tudíž, že cesta autobusem trvala posledně něco mezi šesti a sedmi hodinami a letadlem skoro stejně, protože letadlo sice letí rychle, ale člověk musí přijít na letiště bůhvíjak dlouho předem a s pravidelností blížící se jistotě je odlet opakovaně odkládán, takže časově to vyjde skoro nastejno, a platit za letenky několikanásobek jízdného v autobusu nám tedy přišlo jalo zbytečný přepych. Po cestě tam jsme se z Kathmandu do Pokhary dostali za více, než pět hodin, podobné to bylo, když jsme před devíti lety letěli do Bharatpuru, a letadlo z Pokhary do Jomsomu taky letělo o dvě a půl hodiny později, než mělo. Za bonus autobusu jsme považovali i přestávky na jídlo v průběhu cesty a možnost rozhlížet se po krajině, a vyzkoušené jsme měli, že tourist bus je je lepší a ve slušnějším stavu, než local bus, a zastavuje na méně místech. 

Očekávali jsme, že když vyjedeme ráno o půl osmé, v Kathmandu bychom mohli být do tří hodin a budeme mít ještě do večera čas stihnout něco dalšího. Skutečnost ale byla tentokrát poněkud hodně jiná. Při odjezdu nás sice příjemně překvapil výhled na panorama hor, na které se dá obvykle podívat jen od World peace stúpy, která je nad městem, a přímo z města obvykle vidět není skrz opar, ale tím byla příjemná překvapení vyčerpána a následovala jen překvapení nepříjemná. Nějaká chytrá a důležitá hlava v Kathmandu totiž rozhodla, že silnice se bude po celé délce předělávat nejlépe na čtyřproudou, a práce byly v plném proudu, pokud se to takhle dá v místních poměrech nazvat. Navíc se po cestě docela často vyskytovaly landslides, které se musely objíždět krokem. Autobus se proto pohyboval jen velmi zvolna za neustálého houpání a poskakování a cesta se vlekla stále víc. Ocenili jsme sice, že poněkud legračně vyhlížející polstrovaná sedadla byla doopravdy pohodlná a že v autobusu fungovala klima, ale tím byl pozitiva končila. Přes uličku před námi seděl šikmooký pán s komickými vousy, které mu rostly na bradě asi tak po pěti v třech řadách na délku skoro deset centimetrů, a které si s oblibou probíral, a čas od času sledoval průběh cesty v aplikaci mobilu. Zhruba kolem čtvrté hodiny jsme zastavili na třičtvrtě hodiny v koloně před sedlem, z něhož vede silnice dolů do Kathmandu, a když pán otevřel aplikaci, viděl jsem mu přes rameno, že na cestě jsme devět a půl hodiny a ujeli jsme už 184 kilometrů. Byl jsem z toho pořád kyselejší a říkal jsem si, že Milanovi musím říct, že by měl na tuhle hrůzu předem upozornit každého, kdo se rozhoduje, jestli z Pokhary do Kathmandu pojede autobusem, nebo poletí. 

Na konečnou jsme dojeli před šestou hodinou už za tmy. Když jsme zastavili, kolem autobusu se okamžitě vyrojil houf lidí s pokřikem Taxi, taxi, a hned na schůdcích z autobusu mě někdo tahal za rukáv. Zavrčel jsem že No taxi, protože ze zkušenosti vím, že konečná není daleko od Thamelu, poprvé jsme došli do hotelu za pár minut a posledně nás taxík vezl asi tak dvě minuty. Měl jsem v plánu vzít si bágly a pak se nějak zorientovat, nebyl jsem si ale vůbec jistý, jestli se nám to potmě povede. Najednou mi Soňa hlásila, že je tady Milan a skutečně tady byl i s taxikářem, který nás vezl už z letiště a pak zase na ně. Jak jsem byl na něho předtím poněkud naštvaný, naštvanost vystřídala úleva, radost a vděk, protože tohle byl doopravdy trn vytažený z paty. Nasedli jsme do taxíku a prodírali se neskutečným provozem. Už před pětadvaceti lety jsem si zapsal do deníčku, že ulice jsou plné a jízdních pruhů je tolik, kolik si jich řidiči udělají, ale od té doby provoz násobně vzrostl a byl jsem doopravdy rád, že taxík řídí někdo jiný. Tehdy jsem si taky jsem si zapsal, že přes všechen chaos nejsou k vidění žádné bouračky, i když vzdálenosti mezi vozidly jsou centimetrové, a teď se to zase potvrdilo, protože bylo třeba se otočit do protisměru, a přestože jak v našem směru, tak v protisměru se valil nepřetržitý proud vozidel, řidiči se to pomalu a postupně podařilo. 

Milan jel na motorce a tak na nás v hotelu už čekal. Ptal se, jestli zajdeme na večeři. Navrhli jsme mu, že to necháme na zítra, jednak proto, že jsme byli unavení, a jednak proto, že jsme si chtěli dnes na večeři dát tandoori chicken v hospodě "pro místní", kterou jsme si pamatovali už od předminule, a přišlo nám, že by Milanovi nemusela přijít pro večeři na rozloučenou dost dobrá, když jsme vždycky chodívali do New Orleansu, což je docela jiný level. Milan souhlasil, protože prý za poslední čtyři dny řídil motorku celkem čtrnáct hodin, což jsem mu při zdejším provozu a úrovni zdejších silnic ani náhodou nezáviděl, a taky nebyl v nejlepší kondici. Domluvili jsme se na zítřek a odešli na večeři. 

V hospodě člověk, u kterého jsme si objednávali, kroutil hlavou, jestli si třeba nechceme dát něco lacinějšího, protože tandoori chicken bylo jasně nejdražší z jídel, která měli na jídelníčku, ale trvali jsme na svém. Výsledkem bylo, že jsme se dobře najedli a že se další člověk, který seděl v kukani a účtoval, sekl a zaplatili jsme asi o 600 rupek méně, než jsem si spočítal. Chtěl jsem ho napřed opravit, ale pak jsem si řekl, že když jsme mu poctivě nahlásili všechno, co jsme zkonzumovali (dvě porce tandoori, dvě porce rýže a jedno pivo), sečíst pět položek by měla pro něj být hračka, obzvlášť když má na to kalkkulačku, a pokud to spočítal špatně, je to jeho problém, a nechal jsem ho v omylu.

Pondělí 18. listopadu

Kathmandu

Protože už na začátku výletu jsme se rozhodli, že zajdeme jen do starého královského paláce na Durbar Margu, pomalu a důkladně jsme se nasnídali, dali si kafe a pak vyrazili. 

Hned na roku první "velké ulice" měl člověk v krámku s ovocem něco, co žádný z nás snad dosud ani neviděl a určitě ještě nejedl. Koupili jsme si jeden kousek pro každého a zažili chvilku nervozity, protože to mělo stát asi 150 rupek, což samo o sobě bylo za dva plody docela hodně, ale hlavně si prodavač zastrčil tisícovku, kterou jsme mu dali, do kapsičky u košile, a peníze zpět nám dával velmi neochotně, dlouho a postupně. Nakonec nám ale vrátil to, co nám vrátit měl. Další zastávka byla v Pilgrims, protože mě napadlo, že literaturu k obsluze misek bude určitě jednodušší sehnat tady, než v Česku. Taky to tak bylo, Soňa si koupila dvě knížky celkem asi za tisíc osm set rupek, což (kromě toho, že knížky vůbec sehnala) bylo určitě výrazně míň, než by za ně dala doma. Abych taky něco měl, koupil jsem mrňavé praporky Om mani padne hum, které hodlám pověsit pod panorama hřebenu Annapuren nad postelí. 

Na Durbar margu jsme chtěli jít k budce s nápisem Ticket counter před vchodem, u které jsme byli posledně, ale nastartovala na nás nějaká mladá dáma v policejní uniformě. Ta sice nebyla schopná se se Soňou domluvit a když jí Soňa řekla, že jí nerozumí, pravila s přehnaným důrazem na posledním slově I don't understand you, aby nám dala najevo, jak jsme hloupí a ona skvělá, ale o to byla důležitější. Pochopili jsme ale, že budka, ke které jsme šli, je prý pokladna jen pro Nepálce a pokladna pro cizince je v jiné budce. Koupili jsme si tedy lístenky ve správné pokladně a paní pokladní nám poradila, ať jdeme napřed do budovy naproti paláce, protože ta prý v poledne zavírá, a do muzea ať jdeme až pak. Zařídili jsme se podle rady a prolezli na nádvoříčko téhle budovy. Byl jsem docela v šoku, kolik lidí se valilo dovnitř a kolik jich tam už bylo. Důvod jsme pochopili za malou chvilku. Pořadatelé uvnitř totiž všechny upozorňovali, že se nesmí fotit, a když se ujistili, že nikdo zrovna nefotí, v okénku v prvním patře se objevila živoucí bohyně Kumari, dorostenka, kterou k tomuhle účelu vybírají každý rok. Pokud jsem to mohl posoudit, tahle mladá dáma hodně výrazně namalovaná asi neměla žádné zvláštní potěšení z toho, že se musí předvádět, když je čas na oběd, protože poněkud napučeně koukala na shromáždění lidi pod sebou a pak snad po minutě zase zmizela. Přišlo mi to tak trochu jako kukačka ve švarcvaldkách, nebo apoštolové na orloji, kdy se ale člověkovi podaří vidět živoucí bohyni, že. 

V královském paláci oproti tomu, co jsme viděli už posledně, přibyla prohlídka audienční síně a expozice, která popisovala dějiny Nepálu. Prohlédli jsme si, co bylo k prohlédnutí a pomalu se vraceli zpátky. Oba jsme měli docela v nepořádku dýchací traktor a oběma nám tudíž dělalo problém ovzduší plné smradu z aut a hlavně z motorek. V boční ulici jsme si koupili momo a po cestě ho konzumovali. Vzpomněli jsme si taky, že vedle KGH je expozice současného nepálského území, tak jsme se tam vypravili a zjistili hlavně, že současné umění je ovlivněno uměním tradičním, ze kterého velmi výrazně vychází, a věcí, které by se daly označit jako skutečně moderní, tam bylo jen pár. Podobnou zkušenost jsme ostatně udělali i s hudbou, kterou bylo možné docela často poslouchat, a přišlo mi, že modernizovaná jsou na ní snad jen některá aranžmá, kdežto melodika zůstala tradiční. Bylo tam taky několik velmi pozoruhodných artefaktů, zejména miniatur, které si člověk mohl prohlédnout jen za pomoci lupy, nebo v jednom případě dokonce mikroskopu. Oba jsme marně uvažovali, k čemu je dobré umělecké dílo, na které se nemůžeš koukat jen tak pro radost. 

Cítili jsme se docela chcíple, takže jsme se vrátili do hotelu, povalovali se v pokoji a čekali, až bude čas jít na večeři s Milanem. Pak mě napadlo, že už ze slušnosti vůči hotelu bychom mohli povečeřet v něm, takže bychom zabili dvě mouchy jednou ranou, protože kromě projevu sounáležitosti s hotelem bychom nemuseli nikam chodit a s ohledem na úroveň hotelu by to Milan nemusel chápat tak, že ho chceme odbýt. Soňa se s myšlenkou, že kde bydlíš, měl bys i jíst, ztotožnila a ztotožnil se s ní i Milan, když mu poslala sms. Tudíž jsme se sešli v šest hodin dole v hotelu, dali si jídlo a povídali si. Prvním tématem hovoru byla konverzace o miskách. Zjistili jsme přitom jednak, že Milan o tomhle tématu hodně ví, protože prý už v minulosti spolupracoval s jakýmsi Polákem, kterému misky vybíral a posílal do Evropy, a jednak jsme při té příležitosti dostali přednášku o pramenech buddhismu a ledačems dalším s tím souvisícím. Koukal jsem, jak je Milan schopný reagovat na každé téma, které se otevře. 

Čas příjemně ubíhal a mělo to jen jednu nevýhodu. Napadlo mě totiž koupit skorozeťovi Adamovi jako dárek k vánocům značkovou místní baseballku v jeho oblíbené černé barvě, kterou jsem viděl odpoledne v obchodě kousek od nás, ale jednak se dobře sedělo a povídalo a jednak mi přišlo neslušné odejít, když se uvidíme zase bůhvíkdy. Milan se rozloučil před půl devátou. Honem jsem si zaběhl do pokoje pro kreditkartu, upaloval do obchodu a doufal, že ještě bude otevřeno. Měl jsem štěstí, v obchodě ještě nakupovali lidi, takže jsem nakoupil i já a prodavačka za mnou krám zamkla. Protože jsem míjel ten padesátý nejlepší klub na světě, nakoukl jsem do předsíně a viděl, že se dovnitř lidi zrovna nehrnou. Po cestě zpět jsem Adamovi k černé čepici přikoupil ještě černé tričko, spokojeně se vrátil do hotelu, předbalili jsme a nachystali se na zítřek.

Úterý 19. listopadu

Kathmandu - Brno

S Milanem jsme domluveni na odjezd na letiště v 7:22 hodin, protože to tak Milan včera rozhodl, když Soňa chtěla jet ve čtvrt na osm a já o půl osmé. Soňa byla totiž nervózní, že bychom mohli cestou uváznout někde v traffic jamu. Milan ji už včera uklidňoval, že před osmou hodinou je provoz minimální, a samozřejmě měl pravdu, protože na letišti jsme byli ve třičtvrtě na osm a letadlo mělo letět deset minut po desáté. Po cestě se koukám přinejmenším pro tentokrát naposled kolem sebe. Je vlídné ráno, sluníčko svítí, teplota tak akorát, na silnici nezvyklý klid, všechno vypadá přinejmenším od pohledu příjemně a hezky a už teď mi začíná být líto, že z téhle pohody odjíždíme do zimy a tmy středoevropského pozdního podzimu. Kathmandu mi navíc přirostlo k srdci stejně jako celý Nepál a kousek srdce tam zůstává vždycky, když odjíždím.

Loučíme se s Milanem, jako by byl náš vlastní, a jdeme se odbavovat. Před security checkem visí cedule, na které je napsáno, že kromě jiných věcí by člověk neměl mít ve velkém báglu powerbanky, a Soňa se začala starat, jestli bych neměl vyndat z velkého báglu solární panel. Přišlo mi to jako přepjatý formalismus, jednak proto, že ta věc v báglu není powerbanka, ale stačí se podívat, aby člověk viděl, že jsou to čtyři baterky ve společném balení, jednak jsem solární panel vezl ve velkém báglu už po cestě sem a security checkem jsem prošel celkem třikrát, aniž si jej někdo všiml, a hlavně jsem ho měl zabalený na dně báglu a představa, že bych měl kvůli tomu překopat celý bágl, se mi ani trochu nelíbila. Bágly projely rentgenem bez problémů. Když jsme ale vyšli do odletové haly v prvním patře, najednou se objevil uniformovaný člověk, který volal mé jméno, a když jsem se přihlásil, dozvěděl jsem se, že prý mám v báglu powerbanku a budu ji muset přendat do příručního zavazadla. Šel jsem s ním tedy dolů, s nevelkou radostí rozkuchal celý bágl a solární panel z něj vyndal. Pánové, kteří tam seděli u rentgenu, mě přitom požádali, ať vyndám a odevzdám jim taky zapalovač, přestože i ten v báglu cestoval celou cestu tam a nikomu to nevadilo, a po zkušenosti se zapalovačem v malém báglu z letiště v Pokhaře jsem ho schválně dal do velkého báglu, aby ani náhodou nikomu nevadil. Holt odříkaného chleba největší kus a komu dal pánbůh úřad, dal mu i rozum. Pán mě pak odvedl zpátky nahoru a snad pro útěchu mi řekl, že letíme obě části letu se stejnou společností a nebudeme si tudíž muset v Dillí na letišti vyzvednout a znovu odbavit bágly, a že naše letadlo má prý letět na čas. To byla hodně dobrá zpráva, protože na přepážce nás odbavili pro obě části letu i pokud jde o palubní lístky, takže "cestovatelský hack" tentokrát odpadne, v Dillí nás bude čekat jen check out a pak zase check in a časový pres by tudíž neměl nastat. 

Měli jsme skoro půldruhé hodiny čas a tak jsme poposedávali a čekali, až nám to poletí. Start byl sice o půl hodiny zpožděný, ale do Dillí jsme přiletěli takřka na čas. Když jsme se koukli z okénka, málem jsme nedohlédli na okraj ranveje a paní, které seděla vedla Soni, jí vysvětlila, že v Dillí je příšerný smog. Ještě že nás nenapadlo cestu naplánovat tak, abychom měli v Dillí čas na prohlídku, jak nám doporučovaly děti. Času jsme měli tolik, že jsem mohl okukovat free shopy. Napadlo mě zeptat se na cenu sportovních brýlí Oakley s představou, že by v indickém freeshopu mohly být za přijatelnou cenu, když v San Marinu stály sto euro, ale sto šedesát dolarů, co za ně chtěli, mi jako přijatelná cena nepřišlo, takže až příště v San Marinu. 

Bez problémů proběhl i let do Vídně, i když to samozřejmě bylo docela dlouhé. Snažil jsem se krátit si čas četbou detektivky Dicka Francise, ale pak se začalo šeřit a nebyl jsem schopný rozsvítit lampičku nad sedadlem. Chvilku jsem si tedy zdříml a když jsem se pak rozhlédl po letadle, viděl jsem, že lampičky tu a tam svítí. Zeptal jsem se tudíž letušky, jak se světlo rozžíhá, a letuška ho rozsvítila na panelu na stěně pilotního prostoru. Kroutil jsem sice hlavou, že si člověk nemůže rozsvítit sám, ale takhle to v Dreamlinerech zkrátka je. 

Ve Vídni jsme sice docela dlouho čekali na Sonin bágl a už začali být trochu nervózní, že se bude opakovat situace při návratu z Vasáku, ale snad po čtvrthodině se díkybohu bágl objevil. Počkali jsme si na shuttle a pak ve Vídni na hlaváku na flamendrák do Brna sledujíce dohadování pánů s lahvemi různých alkoholových nápojů v ruce v podchodu pod nástupišti, kam jsme se uchýlili, abychom nemuseli trčet na peróně. Takřka prázdným vlakem jsme přijeli do Brna a protože bylo po půl jedenácté, šaliny byly pryč a rozjezd byl až v jedenáct, Soňa odkráčela a já odpajdal domů pěšky. Doma jsem se podíval na hodinky, na kterých jsem měl dosud nepálský čas, a zjistil, že v Nepálu je třičtvrtě na pět. Byl to zkrátka hodně dlouhý den na konci dlouhého výletu. A pak zazvonil zvonec a výletu byl konec.

Závěr

Co dodat.

Pokud můžu po anniversary expedition srovnávat, za těch dvacet pět let se Nepál změnil doopravdy výrazně.

Strejda Ludvík Paleček, který jako elitní horolozník do Nepálu jezdil už za bolševika od počátku osmdesátek do poloviny devadesátek, nás na konci devadesátek nabádal, ať tam jedeme, dokud je tam ještě nějaká romantika. Fakt je, že romantiky za těch dvacet pět let výrazně ubylo. Nepál se za tu dobu elektrifikoval, telefonizoval a motorizoval a služby nabízené návštěvníkům se vylepšily, rozmnožily a standardizovaly.

Na prvním treku byla elekřina jen někde a jen občas a stejně tomu bylo i na těch dvou dalších, takže byly problémy s nabíjením telefonu a foťáků. To byl koneckonců důvod, proč jsem si koupil a táhl s sebou na tenhle trek solární panel. Teď byla elektřina bez výjimky všude a bylo vidět, že dráty vedou i na jiná místa, než ta navštěvovaná. Všude, kde jsme spali, koukaly ze zdí přípojky na nabíječky, a solární panel jsem ani nevytáhl z báglu. Elektřina souvisela s telefonizací. Už předposledně bylo vidět, že "chytrý" telefon má takřka každý mladý člověk i fůra starších lidí a počet majitelů telefonů se za těch posledních pět let ještě zvětšil, pokud je to vůbec možné. Zatímco ještě na everestském treku před devíti lety byl signál jen v hlavním údolí od Namche ke Gorak shepu a před pěti lety bylo jen někde možné se připojit k internetu, letos byly signál i možnost připojení stoprocentní. Nepál se v tomhle ohledu vůbec nelišil od Česka, všude bylo vidět hlavně mladé lidi s mobilem v ruce, jak si krátí čas brouzdáním po internetu a velkovýrobou selfíček a příspěvků do tik toku na místech obvyklých i neobvyklých.

Kapitola sama pro sebe je motorizace. V roce 1999 se po Kathmandu a Pokhaře proháněly hlavně mopedy a tuktuky a už tenkrát jich bylo hodně a smrděly ještě víc. V roce 2015 nebyl vzestup od pohledu tak markantní, protože právě v době naší návštěvy Indové utáhli kohoutky a jezdil jen ten, kdo měl štěstí a sehnal ropu, takže plný provoz jsme nezažili. Ostatně i letadlo, kterým jsme se tehdy vraceli, muselo mezipřistát kdesi v Indii, aby dobralo palivo, protože na letišti v Kathmandu ho nebylo dost. Před pěti lety se dopravní prostředky na ulice už skoro nevešly a teď ulice praskaly ve švech a proud dopravních prostředků, který se jimi valil, byl nekonečný. Bohužel se to podepsalo na stavu ovzduší a hlavně v kotlině v Kathmandu se dýchalo doopravdy těžce, protože podstatná většina aut a motorek má evidentně nejlepší roky za sebou a samozřejmě smrdí víc, než když byly nové. V roce 1999 jsme poslední auto na dlouhou dobu viděli v Besisaharu a další zase až v Birethanti (s výjimkou policejního džípu v Jomsomu), protože mezi těmito místy nebyly žádné cesty, po kterých by auto mohlo projet, takže na treku jsme potkávali jen karavany oslů. Už před pěti lety jsme zažili budování silnice směrem k Tsum Valley a svezli se džípem po části anapurenského treku a teď jsme vozové cesty viděli všude, kudy jsme šli, takže pokud má člověk peníze, dostane se na spoustu míst, kam předtím musel dojít pěšky, a to nemluvím o výletech do A.B.C. helikoptérou, nebo vyhlídkových letech k Everestu. Jsou to samozřejmě dvě strany jedné mince, protože takřka všude se teď dostanou i ti, co na to dřív nemohli ani pomyslet, a následky jsme viděli hlavně v Muktinathu, kde už mi to přišlo skoro jako overtourismus, i když ty lidi, co vylezou z džípu jen proto, aby si udělali selfíčka, bych za turisty neoznačil.

Výrazně se změnila i úroveň služeb po cestě. 

Pokud jde o bydlení, stačilo porovnat dvacet pět let staré fotky s těmi čerstvými a je zřejmé, že v místech doporučených jako denní cíle etap, a hlavně ve střediscích, jako je Muktinath, Tatopani, nebo Ghorepani se jednak zahustila výstavba a jednak se zvýšily a vylepšily baráky, které tam už stály. Typickým příkladem by mohl být Hotel Bob Marley v Muktinathu, ve kterém jsme tehdy bydleli. Zatímco v roce 1999 jsme nemohli pomýšlet na bydlení v ensuit pokojích, i kdybychom náhodou chtěli takhle bydlet, protože takové bydlení se zkrátka po cestě nenabízelo, nebo jsme na ně přinejmenším nenarazili, momentálně už to není problém a v každé lodži, nebo hotelu, ve kterých jsme bydleli, měli (i společnou) sprchu vesměs s teplou vodou, přepych, který nám byl v roce 1999 dopřán jen občas, nehledě na to, že i společné sociálky teď byly obvykle obložené kachličkami a nebyly to jen špeluňky s podlahou a zdmi vymazanými tmavým betonem, nebo stavby připomínající kadibudky s černým barelem na střeše, ve kterém se voda odrazila od zdi, jako tehdy. Pokud bychom chtěli, ani jsme si nemuseli brát spacáky, protože všude nabízeli ložní vybavení a člověk se mohl vyspat pod peřinou, pokud mu nevadilo, že pod ní spala už před ním fůra jiných lidí, takže další vylepšení pro ty méně odvážné a méně vybavené. Naše ubytování na posledním výletě tedy můžu při porovnání s prvním výletem označit ve všech směrech za luxusní, pokud je člověk připravený na to, že se netopí. Po návratu jsem přitom ve vyhledavači zjistil, že to není momentálně ani náhodou vrchol nabídky, ale hlavně ve známých destinacích se člověk může i na treku vyspat v "doopravdickém hotelu" se všemi vymoženostmi, které takové hotely nabízejí, nebo dokonce v hotelu prezentovaném jako luxusní, jako třeba hotely patřící mustangské královské rodině, za ceny odpovídající míře luxusu. Samozřejmě si člověk může na druhé straně pořád pořídit i jednoduché bydlení bez vlastní sprchy a záchodu, jaké byly k mání i tam, kde jsme nocovali, a jaké nabízely hlavně guest housy a lodge, které jsme potkávali cestou z Tatopani do Ghorepani a z Ghorepani do Birethanti, záleží jen na jeho volbě a stavu jeho peněženky. 

Totéž platí pro jídlo. Zatímco v roce 1999 sestávala nabídka z několika jednoduchých jídel, teď měly jídelníčky obvykle několik stránek. Symbolem změny pak může být dalbhat v roce 1999 sestávající z rýže a čočky a teď naprosto standardně doplňovaný o nejrůznější další součásti včetně masa, se kterým jsme se na treku v roce 1999 potkávali jen výjimečně. 

S příchodem elektřiny na hodně místech na treku začali nabízet i další služby, jako třeba vyprání prádla, nebo další atrakce, jako třeba diskotéka. Všechno tak směřuje k tomu, že návštěvník z Evropy, nebo z Ameriky dostane to, na co je zvyklý z domova, pokud o to bude stát a bude si to chtít zaplatit, a daní za tenhle pokrok bude, že romantika se definitivně a úplně vytratí, když do cíle cesty přijede autem a noci bude trávit v komfortu v hotelu, jak to koneckonců už teď někteří lidé dělají. 

Je taky pravda, že oproti prvnímu výletu se zvýšily nominální ceny bydlení možná na dvacetinásobek a jídla odhadem na desetinásobek, takže můžu jen vzpomínat, jak mi na šestitýdenní pobyt v roce 1999 včetně nákupu dárků stačilo sedm set dolarů, ale kromě rozdílu v kvalitě se jednak musí počítat s inflací, jak ví každý Čech z vlastní zkušenosti z posledních let, jednak se zvýšily výdělky a jednak před pětadvaceti lety byla koruna zhruba za dvě rupky a teď je zhruba za pět a půl, takže opticky to srovnání vypadá hůř, než to je ve skutečnosti.

Pokud to můžu posoudit, za těch dvacet pět let se změnilo i složení návštěvníků. Nepál v šedesátých letech objevili hipíci, protože se tam žilo levně, skoro celý rok bylo teplo, konopí rostlo všude kolem a k tomu ti lidi ujížděli na východní mystice. Něco z toho přetrvávalo ještě koncem devadesátek, když jsme tam přijeli poprvé. Ještě tehdy to bylo v Thamelu i na treku docela punk a dokážu si představit, že úroveň i pověst služeb spoustu lidí, hlavně těch starších, usedlejších a zvyklejších na komfort spíš odrazovala, než přitahovala. Napadá mě v té souvislosti výrok jednoho z členů naší výpravy, který po první procházce Thamelem pronesl: My to máme dobré, my máme aklimatizační zónu v Přívozu, ale co ti lidi ze západu? Taky informace se tehdy při neexistenci internetu hledaly hůř, než dnes. Když jsem tam tehdy jel, měl jsem představu, že trek kolem Anapurny bude něco jako chodníčky v Tatrách o pár kilometrů výš, a docela mě překvapilo, že to byly fakticky karavanní cesty a celý trek byl mnohem méně fyzicky náročný, než jsem čekal. 

Po těch pětadvaceti letech se zvedla úroveň služeb i informací a podstatně se rozšířil počet cestovek, které tam vozí klienty se vším zajištěním. Takže zatímco na prvním výletě člověk na treku i v Thamelu potkával obvykle mladé lidi, mnohdy od pohledu docela neortodoxní, obvykle bez nosičů, na terase Rasta hotelu Bob Marley v Muktinathu rostlo konopí a nabízeli tam konopný "rasta tea" a v Pokhaře i v Thamelu voněla marijánka, na posledním treku jsem marijánku nezavětřil ani jednou, konopí z terasy zmizelo a z názvu zmizelo slovo Rasta, standardem byli "vystajlovaní" lidé s dvoukilovými batůžky a v Kathmandu se vyskytovala fůra starších středostavovsky spořádaně vyhlížejících návštěvníků, kteří od pohledu nevypadali na to, že by se chtěli vypravit někam na kopec. Kathmandu je koneckonců zapsáno do seznamu UNESCO a prohlídka největších highlightů, jako Durbar Marg, Swayambunath, Pashupatinath, Boddhinath, Patan a Bhaktapur zabere milovníkům historie a umění dobrý týden a dalších pár dnů se dá pohodově relaxovat v Pokhaře, kam se člověk dostane letadlem.

A co dodat k našemu výletu?

Všechno bylo jinak, než jsem očekával.

Když jsme se vraceli před pěti lety, byl jsem přesvědčený, že třikrát a dost a víckrát už do Nepálu nepojedu, i proto, že ten třetí trek zůstal po předchozích dvou poněkud za očekáváním, ale zase jsem se tam vypravil.

Od treku právě do Upper Mustangu jsem si nic nesliboval a myslel jsem, že po třech předchozích trecích zahrnujících i návštěvu Chitwanu to bude jen doplněk ke zkompletování spektra nepálských krajin a vcelku nudná procházka zaprášeným a větrným údolím Kali Gandaki. Opak byl pravdou. Údolí Kali Gandaki jsme definitivně opustili už za Chhusangem a trek byl jednak pro nás jako starší lidi bez nosičů výživný po fyzické stránce a jednak krásný na koukání, protože jsem konečně viděl archaic Nepal tak, jak jsem si ho dosud jen představoval. Vítaným zpestřením a vhodným doplněním pak byly výlety do Muktinathu a na Poon Hill a zastávka v Marphě vyzobané jako rozinky z anapurenského treku. Až na výjimky nevadil ani prach a vítr, protože vítr obvykle přišel až odpoledne a foukal zdola nahoru údolím, takže jsme jej měli vesměs v zádech, a navíc nahoře nebylo tolik prachu, jako dole v údolí.

Měl jsem osypky ze silnice skrz Upper Mustang, kterou jsem si po přečtení článku v National Geographic představoval málem jako dálnici s provozem tomu odpovídajícím. Ve skutečnosti to byla až na výjimky jen nezpevněná cesta, po které se dá jakž takž projet automobilem (nejlépe terénním), nebo na motorce, a s nevelkým provozem, které se mohl po velkou část treku člověk vyhnout a jít krajinou, a na kterou si zvykl, když už po ní musel jít. Nedokážu si představit, že by po této silnici, na mapě ostatně označené jako Jeep road, hlavně v úseku od Marphy do Tatopani v aktuálním stavu mohly projet naložené kamiony z Číny, jak se naznačovalo v článku. Pokud ji snad jednou budou chtít uvést do stavu, kdy to možné bude, bude to stát strašnou spoustu peněz a práce, už proto, že okolí silnice není kompaktní, často dochází k sesuvům půdy a podle mého názoru by se dlouhé úseky musely prolít betonem, aby byla aspoň jakási záruka, že silnice bude držet a unese auta s těžkými náklady. Rozhodně to ale nebude za mého života, protože pro Číňany tahle silnice zase není až tak důležitá a Nepálci to sami nezvládnou, takže už proto si tím nemusím lámat hlavu. Z Lo Manthangu prezentovaného v článku v National Geographic jako prvořadá turistická atrakce s náležitým ruchem se pak vyklubalo sice pořád ještě nádherné, ale smutné, postupně scházející a napůl opuštěné místo.

Na předposledním treku mi vadily výdobytky civilizace a pokroku, které jsem neočekával, jako třeba traktory a zemní stroje vysoko v Tsum Valley. Na tenhle trek jsem jel s tím, že se jim zkratka nevyhnu a musím s nimi počítat, protože nemůžu očekávat, že lidi budou ochotni žít jako ve středověku jen proto, aby návštěvníci měli pěkné fotky, takže jsem nebyl naštvaný, že krajina je sešněrovaná dráty elektrického vedení, v chortenech jsou zaparkované motorky a po silnici jezdí auta. Není navíc ani náhodou vyloučeno, že tenhle "malý Tibet", jak se mu taky někdy říká, je (nebo spíš zůstal) v současné době autentičtější, než ten doopravdický Tibet na druhé straně hranice. Nedělám si totiž žádné iluze o devastujícím vlivu modernity dovážené z "mateřské země" na autenticitu Tibetu, zatímco z Nepálu do Mustangu modernita přichází jen po malých krůčcích.

Příliv návštěvníků v důsledku výstavby silnice, kterého jsem se bál, se taky nekonal. Návštěvníky z ciziny podle mého názoru odrazuje především nevelká atraktivita treku v porovnání s "horskými" treky, zejména kolem Anapurny a Everestu. Pro drtivou většinu z nich je totiž Nepál totéž, co Himalaje, do Nepálu jedou proto, aby nejvyšší hory aspoň viděli, pokud možno z co největší blízkosti, když už na ně nemohou lézt, a tohohle zážitku se tady nedočkají. Není taky bez významu, že za desetidenní permit do Upper Mustangu musí cizinec zaplatit pět set dolarů, tedy zhruba šedesát sedm tisíc rupek, což výlet zásadně prodraží, protože za permit na trek kolem Anapurny, nebo kolem Everestu zaplatí tři tisíce. Jen pro ilustraci: náš trek trval čtrnáct dní a nemyslím si, že bychom se nějak uskrovňovali. Naopak jsme mohli bydlet levněji v pokojích bez vlastního příslušenství, pokud bychom chtěli, každý den jsme si dávali ráno a večer malou konev čaje, i když jsme věděli, že je předražený, zatímco takřka všichni ostatní včetně cizinců si dávali buď čaje jen hrnek, nebo pili vodu z vlastních lahví, něco jsme zaplatili i za vlastní neplánovanou přepravu a sto tisíc rupek, které jsem si dal do ledvinky, abych je měl po ruce na výdaje po cestě, mi došlo teprve v Pokhaře na konci treku, takže cena za permity by pokryla naše náklady celého dvoutýdenního treku a k tomu více, než polovinu nákladů na gajdu, za kterého jsme platili třicet dolarů denně. Trek je zkrátka docela exkluzivní a tak trochu i luxusní záležitost pro milovníky starých chalup a vysokohorské pouště, kteří chtějí vidět archaic Nepal a kdysi nedostupné království Mustang. Jak jsem se dočetl, jsou jich asi tři tisíce do roka oproti sto devadesáti tisícům lidí, kteří každoročně vyrážejí na trek kolem Anapurny. Místní pasažéři vozidel, která po silnici jezdí, si pak nechtějí archaický Nepal prohlížet, ale nanejvýš se s ním vyfotit, a po horách nechodí ani náhodou, takže dalším bonusem bylo, že až na nepříliš četné výjimky v cílových místech jsme na treku nepotkávali prakticky žádné lidi, a změnilo se to až v Muktinathu, kam vede asfaltka, a na cestě z Tatopani do Birethanti přes Ghorepani a Poon hill nabízený jako turistický magnet. Jen by mě docela zajímalo, jak nepálské ministerstvo cestovního ruchu nakládá s tím, co vybere za permity. Za celou cestu přes Mustang jsem si totiž nevšiml ničeho, o čem by se dalo usuzovat, že bylo vybudováno, nebo funguje za tyhle peníze, kterých zase není tak úplně málo.

Měl jsem obavy, jak to zvládnu, když mi už není sedmdesát, s bolavými koleny, po všech zdravotních problémech, které mě hlavně poslední dva roky otravují život, a s velkým báglem. I když do mě mladší dcerka ryla, že v mém věku už bych si mohl najmout nosiče, jsem zpátky žid a zdráv, jak by řekl Arnošt Lustig, takže jsem to nějak zvládl. Sice mě občas štvali mladí posh hikeři korzující s mrňavými batůžky, ale zase jsem měl dobrý pocit, že jsem trek přešel natěžko. Kolena mě ostatně bolela už před pětadvaceti lety po návratu z prvního treku.

Mile mě překvapil a potěšil pocit radosti z příjezdu do Nepálu a pobytu v něm, přestože to byl už můj čtvrtý výlet, a radostné bylo každé setkání s Milanem. Nevěřím sice na energie kolem nás, kvůli němu bych ale byl ochotný názor změnit, protože z něj skoro hmatatelně vyzařuje vnitřní klid a vyrovnanost.

Takže teď po návratu se mi nechce ani náhodou tvrdit, že to byl zaručeně poslední výlet do Nepálu, protože co když nebyl. Pokaždé, když se podívám na nádherný přehoz přes postel, který nám daroval Milan, nebo když někdo z nás rozezvučí singing bowls, vzpomenu si a obvykle se mi přitom koutky roztáhnou do úsměvu. Už jsem slyšel, že prý trek do Langtangu je pěkný a není těžký, a třeba taková jarní procházka kvetoucím rododendronovým lesem kolem Ghorepani musí být taky úžasná. Kdo ví, jestli třeba nakonec nedopadnu jako ten starý pán, co chodí po osmdesátce aspoň pod kopec, když na cestu nahoru už nemá sílu.

Nechám to koňovi, má větší hlavu. Ostatně co se má stát, se obvykle taky stane.

Howgh

P.S.

Právě dnes (24. srpna 2025) jsem se dočetl, že v rámci akce úklidu hor bylo Švidryho tělo sneseno z Lhotse a důstojně pohřbeno. R.I.P. Švidry.