Kapitola 12. A teď na ostrovy

Návštěva ostrovů (kromě ostrova Saaremaa spojeného s ostrovem Muhu taky ostrova Hiumaa) se v průvodcích velmi doporučuje. I já jsem proto Saaremu zařadil do itineráře. V průvodci doporučovali objednat si trajekt předem přes internet, protože v sezóně prý jinak může nastat problém. Poslechli jsme tudíž radu a lístky si objednali, abychom pak zjistili, že buď průvodce zase jako obvykle přeháněl, nebo ještě nenastala turistická sezóna. Trajekt v devět hodin, kterým jsme jeli, byl totiž poloprázdný a plný nebyl ani trajekt na zpáteční cestě. Od rána doopravdy hodně foukalo, takže na palubě trajektu, kam jsme vylezli, protože jsme si jako suchozemci chtěli užít plavbu po moři, byl problém stabilizovat fotoaparát.

Hlavní atrakcí ostrova je biskupská pevnost v Kuressaare a naše první kroky tudíž vedly tam. Zvenčí vypadá pevnost fantasticky, symetrické opevnění, uprostřed palác s vedlejšími stavbami, moře okolo, zkrátka krása. Horší už to bylo uvnitř paláce. Bylo tam totiž několik expozicí poněkud chaoticky uspořádaných a protože ne úplně přehledný je i vnitřek budovy, po nějaké době člověk začal ztrácet orientaci. Nastálo je tam expozice o dějinách ostrova od lovců mamutů do současnosti. Díkybohu byl text většinou kromě estonštiny i v angličtině, takže pokud měl člověk o něco zájem, mohl se dozvědět, co potřeboval. Dozvěděl jsem se tedy například, že bývalá ministerská předsedkyně a současná eurokomisařka paní Kallasová má prvotřídní rodokmen. Ministerským předsedou byl totiž nejen její tatík, ale tahle rodina byla jednou z prvních rodin v Estonsku už od poloviny devatenáctého století a po jednom z jejích předků se jmenuje například ulice v Haapsalu, jak jsem zjistil další den.

Když jsme se vymotali, šli jsme se poohlédnout pro infocentru a informacích pro cyklisty. Paní v infocentru nám doporučila cyklostezku, která vede z Kuressaare do Salme a pak zase zpátky. Před cestou jsme se zašli posilnit do restaurace Waag. Chtěli jsme ochutnat místní jídla a proto si dali úhoří polévku a grilovaného herynka s opékanými brambory a okurkovým salátem, a pochutnali si na obojím stejně jako na místním pivu, kterým jsme oběd zapili. Kromě toho jsme jedli venku a měli tudíž výhled na malebné hlavní náměstí lemované nízkými kamennými i dřevěnými domy. Vyjížďka samotná ale byla docela opruz. Cyklostezka totiž vede podél silnice pořád po rovině a do toho foukal vítr.

Když jsme se vrátili, vyrazili jsme na maják v Säare. Bylo už docela dost hodin, takže lidí tam bylo jen pár. Pobřeží i moře působilo uklidňujícím dojmem, vítr se trochu utišil a kolem byl klid. Kousek od majáku mě zaujala nevelká stavba zhruba krychlovitého tvaru, která vypadala, jako by ji vyplivlo moře, protože stála poněkud nakřivo právě na čáře, kam dosáhly vlny. Vylezl jsem na to po zrezavělém žebříku a jak jsem předpokládal, byla to součást pohraničního opevnění s metr silnými zdmi, skrz které vedly střílny. Jen mi nebylo jasné, jak se tam vešla posádka se zbraněmi, a taky kam by vojáci chodili na záchod, když vnitřní půdorys byl snad půldruhého metru do čtverce. Přímo u majáku jsme nocovat nechtěli a protože cestu z Kuressaare jsme už znali, vydali jsme se na druhou stranu poloostrova. Podařilo se nám najít krásné místo přímo u moře s kytkami kolem. Konečně jsme si udělali klidný večer a protože ještě o půlnoci bylo slušně vidět, seděli jsme, klábosili, usrkávali víno a radovali se, jak je to kolem pěkné.

Na druhý den jsme měli vymyšlenou cestu víceméně kolem ostrova se zastávkami u highlightů. Prvním z nich byl kostel v Kihelkoně. Podle popisu jsme očekávali tmavou přičáplou budovu, ale gotický kostel ze třináctého století byl vysoký, světlý a hezký. Možná největší pozoruhodnost ale stála o kousek dál. Kostel totiž dlouho neměl věž (prý je to na ostrově obvyklé) a proto postavili nízkou kamennou zvonici, ne ale hned vedle kostela, jak by člověk očekával, ale až asi o sto metrů dál. Další zastávka byl dvanáct metrů vysoký nejvyšší cliff na ostrově jménem Panga. Samozřejmě, bílé útesy doverské to nejsou, ale co je malé, to je milé, a kolem byla pěkná procházka mezi kvetoucími kytkami. Pohodu jsme pak doplnili v restauraci s pěkným "severským" bílým dřevěným interiérem, kde jsme si dali dobrou rybí polívku, a pak pokračovali dál. Kousek od sebe jsou totiž hned dvě atrakce, větrné mlýny v Angle a kostel v Linnace. Větrných mlýnů je celkem sedm, z toho jeden holandský a zbylých šest německých. Mlýny jsou za plotem jako součást expozice, kde vystavují taky staré traktory a další zemědělské nářadí. Dá se do nich i podívat, ale protože jsme se dovnitř holandského mlýna dívali v Rumšiškésu a dovnitř německého v Kuresaare, neměli jsme důvod k návštěvě a spokojili jsme se skupinovými fotografiemi. Kostel byl menší a nižší, než ten první, ale uvnitř i venku byla fůra úžasných kamenických prvků: konzoly, reliéfy, portál … Stavili jsme se ještě u dalšího mrňavého cliffu u Kallaste a nastal čas odjezdu.

Přepluli jsme přes moře do Virtsu a odsud do Haapsalu, kde má být (slovy průvodce) úžasný biskupský hrad. Už bylo zavřeno, takže jsme si jej prohlédli aspoň zvenčí. Pokud bych si ale měl vybrat, exteriér hradu v Kuressaare je mnohem působivější. Haapsalu mi pak přišlo jako poněkud ospalé přímořské letovisko na místní způsob, nízké většinou dřevěné budovy ve městě a bílé taky často dřevěné restaurace a hotely na promenádě, sem tam luxusní vila nové šlechty, někdy i s Ferrari na zahrádce, pár korzujících lidí a pár lidí ve vodě, přestože nebylo žádné velké teplo, dědkové klábosící u vody s rybářským prutem v jedné ruce a pivem ve druhé, spousta zeleně, bílé dřevěné altánky nad mořem a rákosí v něm, zkrátka poklidná domácká atmosféra typická pro Balt.